Pokud chcete vědět, o čem byl v renesanční Anglii tzv. zlatý věk, nechoďte do kina a raději se na pár hodin zavřete do Klementina nebo si zabrouzdejte na wikipedii. Film Shekhara Kapura vám to totiž neřekne. Z dvorních interiérů se do „normálního světa“ prakticky nedostaneme a žádná z postav nemá nijak zvlášť „zlaté parametry.“ Snímek je holt o něčem úplně jiném, a v momentu, kdy začíná období zdůrazněné druhou půlkou názvu, paradoxně končí. Těžko říci, zda je mimoňský název rafinovaný záměr či nouze, kterou tvůrci z nějakého důvodu obrátili ve ctnost. Film pojednává jen malou výseč z Alžbětina života a o zlatému věku nám tvůrci poskytují jen několik psaných dějepisných faktů těsně před závěrečnými titulky. Dobře, valná většina těch, které navnadil našlapaný trailer, stejně přijde na něco jiného: zákulisní intriky, výpravu, krásné kostýmy, hluboké city, válečné scény, Cate Blanchett a Clive Owena. Celé je to bohužel trochu složitější. Na imaginárním seznamu si opravdu lze odškrtnout všechny výše uvedené položky (a mnohé další), ale celku přesto něco chybí. Respektive přebývá. Někdo to nazývá drive, jiný švunk. Ale docela dobře se to vejde i pod položku scénář. Se stejnými potížemi jsme se u Shekhara Kapura setkali již minule – v ambiciózním velkofilmu Čtyři pírka - Zkouška cti, ze kterého se alespoň v našich šířkách vyklubal jeden z nejvysmívanějších filmů roku 2003. Bylo v něm vše, bezpochyby se do něj investovala spousta energie, prostředků i talentu všech herců a profesí nezbytných k výrobě filmu – ale výsledek se nějak ne a ne odlepit od země. Proč to neříct na plná ústa: prostě nestál za nic. Královna Alžběta: Zlatý věk je sice o několik chlupů zdařilejší, ale nejlepším historickým velkofilmem letošního roku se asi nestane. Tento post má již dopředu rezervovaný paní Deana... Dobře, konec žertování.

Pokačování filmu o osudech panenské panovnice Alžběty byl logický krok. První Alžběta uspěla, do té doby neznámý Kapur se díky ní dostal do širšího diváckého povědomí a zrodivší se hvězda Cate Blanchett ukázala, že je předurčená ke sklízení cen. Jenže logické kroky zároveň nejsou nutně těmi nejšťastnějšími. Pohled do zákulisí cesty k moci je totiž o poznání atraktivnější, než příběh o tom, jak si moc udržet a nádavkem ji ještě upevnit. Nechci ani v nejmenším tvrdit, že to platí v absolutním smyslu slova. Jenže právě takhle se z filmu jeví Alžbětin svět: nebezepečný, ale zároveň předvídatelný. Duo scenáristů tu jakoby přespříliš počítalo se samospádem a pevnými základy, jež vybudoval minulý film. Karty už jsou přece rozdané a tak stačí jen navázat a dotahovat nakousnuté motivy... To co bylo pro minulou hru tak akorát, tentokrát vzbuzuje dojem, že se má velká pokerová partie sehrát s pexesem Poznáváme hrady a zámky. A nikdo si toho nemá všimnout.

Navzdory permanentní snaze nahlédnout Alžbětě pod kůži a ukázat ji jako mnohdy nejistou, rozháranou a vrošivou ženu, která k parametrům úspěšné panovnice musí teprve dorůst (mnohdy se k nim spíš prořvat a přinutit), se s ní od začátku nakládá jako s ikonou. Tvůrci ji sice jednou rukou posypou prachem – aby se neřeklo - ale druhou ji vzápětí snaživě ometou. V jedné scéně jí dají do úst nadsázku a vybaví ji sympatickou obyčejností, aby se z ní o chvíli později stal pantatíček Masaryk v sukních, pančovaný Johankou z Arku. Ve finále, konkrétně v naprosto zhůvěřilém a zbytečném obletu (je i v závěru traileru, leč působí jinak), dokonce vygraduje ve svatou relikvii. Katastrofu dovrší zmíněné titulky: natřeli jsme to Španělům, natřeme to komukoliv a kdykoliv. Hlavní problém filmu spočívá v tom, že scénář co chvíli drnká na struny úplně jiného nástroje, aniž by tím vytvářel nosnou gradující melodii. Na jedné straně se nechce brát příliš vážně, utápět se v patosu a kupit klišé na klišé. To je přinejmenším záslužné. Ale zároveň dělá všechno pro to, aby divákovi usnadnil cestu a nevystavoval jej „příliš tíživým“ myšlenkám a explicitním obrazům, které mluví samy za sebe. V konečném důsledku je pak snímek vězí až po krk v tom, čemu se chtěl původně vyhnout.

Už dlouho jsem na plátně neviděl tak zvláštní vývoj postavy, plný zbytečných odboček a nahodilých regresů, který po dramatické stránce nemá hlavu a patu. Přinejmenším ve zvoleném žánru. Alžběta například dostane bolestivou životní lekci, ale nijak zvlášť ji to nepoznamená, což vzápětí potvrdí tím, že vleze do stejně těsné smyčky. Ve švédském existenciálním dramatu ze současnosti ať se postavy kromě za mě chovají jako z jiné planety, tady bych uvítal tu nejobyčejnější klasiku. Ale zase ne moc obyčejnou. Slovy nesmlouvavého kritika Antona Ega: „Překvap mě.“

Královna Alžběta: Zlatý věk překvapuje, ale spíše nepříjemně. Za rozpačité vyznění nemohou ani tak herci jako takoví, protože s tím co jim scénář předepisuje, se snaží uhrát velké divadlo. Scenáristé však neustále skáčou z jedné polohy do druhé, nedokážou se rozhodnout, jestli jim jde spíše o milostnou, historizující a psychologizující linku, nebo o hollywoodskou hurá podívanou, která má prostřednictvím plamenných proslovů a bojových scén burcovat pokleslé národní sebevědomí. Kapur má sice docela zajímavý režijní styl, ale naprosto postrádá soudnost, míru a cit, kterou dějovou linku střihem zdůraznit, kdy scénu ukončit, případně jak ji nechat doznít (viz poprava jedné slavné historické osobnosti). Např. scény s jezuitským misionářem (Rhys Ifans) jsou pro vyznění filmu naprosto zbytečné, ve filmu působí nahodile a z beztak střídmé stopáže odkrajují další drahocenné minuty. Kapur si taky mohl odpustit všechny ty nevýrazné válečné scény na modrém pozadí a postavit nás do stejné situace jako obyvatele královského paláce, kteří se o výsledcích bojů dozvídají jen prostřednictvím kusých zpráv. Za a) by ušetřil a za b) mohl přidat na scénách, které dokreslují vnitřní světy postav.

Proč tedy to poměrně vysoké hodnocení? Královna Alžběta: Zlatý věk je oproti prvnímu dílu spíše průměrná podívaná. Svůj velký potenciál rozměnila na pětníky a je v ní jen málo obrazů, které ve vás uvíznou. Když k tomu přece jen dojde, rozbuší se vám srdce, na mozkových synapsích ucítíte zvláštní brnění a máte dojem, že Alžbětě, jejímu světu a konec konců i tvůrčímu záměru rozumíte. Takových okamžiků není moc a jsou velmi krátké. Jen si je začnete užívat, jsou v tahu. Tahle zrzavá dáma je holt mistr světa v pudrování, kamufláži a převlecích. Za vašeho aktivního přispění však pozitiva dokážou přezářit všechny nedokonalosti. A pak se Královna Alžběta: Zlatý věk stává přesně tím, co jste si vysnili u traileru.