Máma Alana Rickmana rád. Málokdo umí hrát takhle parádní záporáky a jeho výkony v Harrym Potterovi, Robinu Hoodovi a hlavně Smrtonosné pasti z něj udělaly legendu, mnohokrát ale dokázal, že zvládne i úplně jiné a stejně náročné role. Navíc se extra necpe dopředu a člověk si tak mnohem víc váží toho, když na něj v kině narazí. I on, podobně jako spousta jeho kolegů, dostal chuť režírovat. V polovině devadesátých let natočil komorní a povedené drama Zimní host a teď je tu s romantickým dramatem Králova zahradnice. A já vlastně nevím, co si o něm mám myslet.

Ono je tam totiž všechno víceméně vpořádku a správně, ale kdyby mi někdo dal možnost podívat se na to podruhé, nebo jít dvě hodiny přehazovat hnůj, neváhal bych ani vteřinu a začal okamžitě shánět vidle a montérky. Rickman si totiž vybral překvapivě obyčejný příběh, který postrádá silnější emoce, překvapení nebo vlastně cokoliv, co by stálo za řeč. Jen je to celé profesionálně natočené a bez problémů to splňuje standardy pro škatulku „koukatelné drama“.

Ale to vám asi nestačí, co? Jsou tu silnější momenty, každé zjevení Stanleyho Tucciho a jeho hlášek člověka doslova probere, ale jinak tu je prostě hromada lidí v kostýmech, kteří mluví většinu času o ničem a tváří se zamilovaně nebo zlomeně. A mezi nimi Kate Winslet, která si s sebou nese těžké trauma z minulosti (o co jde, odhadnete tak do deseti minut) a její snaha chovat se emancipovaně moc nefunguje, protože v tomhle směru se Králova zahradnice drží při zemi až tak moc, že si vlastně té snahy nejspíš ani nevšimnete. Milostná linka s Matthiasem Schoenaertsem taky zrovna nešlape, protože jeho superzahradník je v podstatě slabošský přizdisráč, který nechává svou manželku, aby mu kálela s úsměvem na hlavu.

Charisma Winslet a Rickmana sice funguje, bohužel však ne dostatečně na to, aby utáhlo tenhle mdlý příběh, jenž připomíná spíš průměrný televizní film a to jak dějem a zvraty, tak i nevýrazným vizuálem. Z úcty k velkým britským hvězdám před i za kamerou řeknu, že se na to koukat dá. Ale vlastně nevím proč. Přidaná hodnota oproti jakémukoliv jinému historickému dramatu o lidech v parukách, v němž hrdinové bojují o lásku a uznání v prostředí aristokracie, tu je veskrze nulová. Takže za mě ne.