Martina Scorseseho znáte, jasně že jo. Ale znáte Krále komedie? Jeden z jeho nejméně provařených filmů patří zároveň k těm nejlepším. Pokud se vám na pohled jeví jako odpočinkový kus po Zuřícím býkovi, během nějž se prostě dojel zbylý koks a jinak se točilo lážo plážo, aby si všichni oddechli, měli byste tenhle dojem přehodnotit.

Ono není zase tak těžké natočit drama o maniakovi, co mlátí lidí či vytržený ze společnosti bloudí osaměle ulicemi. Robert Pupkin je poněkud jiná sorta – neškodný chlápek se snem stát se slavným komikem, po jehož nadějích šlape každý, koho potká. Trapný patolízal, u nějž na první pohled víme, že selže ve všem, o co se kdy pokusí. A on jednoho dne poněkud zblbne a unese svou modlu, jednoho z nejslavnějších moderátorů talk-show, aby si získal jeho pozornost a přinutil ho, aby mu dal prostor ve své show. Jen pět minut. 

Snímek se tváří jako lehčí, skoro komediální drama, ale nebyl by to Scorsese ve vrcholné formě, abychom brzy nevytušili, že pod povrchem jako vždy perfektní postavy Roberta de Nira se skrývá tragicky rozbitá osobnost. Pupkin je očividně psychicky narušený a i když se projevuje jako milý nekňuba, zároveň u něj máme dojem, že mu může kdykoliv rupnout v hlavě a může se rozpoutat peklo. Nestane se to, ale stane se dost jiného, lidštějšího a možná i silnějšího.

Na Králi komedie mě vždycky nejvíc provokovalo, že coby diváci okamžitě přijímáme Pupkinovu malost a upachtěnost, aniž bychom někdy zjistili, zda-li by svou jedinou šanci stanout před publikem zvoral, nebo ne. Co když je ten člověk skutečně skvělý komik, jen nedostal příležitost, přesně jak věří? Ve skutečnosti nás to ani nenapadne, protože nás Scorsese tlačí k tomu, abychom jím okamžitě pohrdali stejně jako všichni v jeho okolí.

Tahle naše jistota ale může trochu zhořknout, jak Robertova snaha narůstá, jak se zvyšuje jeho bezradnost a my si třeba vzpomeneme na situace, kdy jsme sami chtěli něčeho dosáhnout a svět se na nás díval jako na blázny. Dojde nám, že opovrhujeme někým, kdo by mohl být námi samotnými a vysmíváme se tomu, že odmítá podlehnout establishmentu v podobě arogantní sebestředné hvězdy, která nikdy nedá šanci nikomu krom sebe. Zároveň Robert přehlíží možnost skutečného štěstí na dosah, když ignoruje svého komplice, podobně narušenou a osamělou Diahnne Abbott, což už je vyloženě smutné.

Pupkin je nepochybně blázen uvězněný ve svém světě a stejně jako u Taxikáře si nejsme jistí, kde končí a začíná jeho fantazie (což jako u Scorseseho ne poprvé ani naposled platí i pro samotný závěr). Ale snaží se z věčného koloběhu své rutiny a pravidel stanovených bez zjevného důvodu vymanit, což ho dělá v důsledku pozitivní a aktivní postavou. Nerebeluje proti společnosti, naopak zoufale prosí, aby mu dala šanci. Přesto i proto se mu budeme smát a budeme od začátku vědět, že neuspěje a uspět nemůže, protože takhle svět nefunguje. A tím nad námi Scorsese coby poťouchlý vypravěč dokonale vítězí.