Když Kontakt vstupoval v roce 1997 do kin, provázel jej lehký pocit zklamání. Robert Zemeckis měl totiž za sebou multioscarového Forresta Gumpa, který zvládl bavit širé davy a instantně jim přinášet tu smích, tu pláč. Kontakt ale tak přítulný není, možná ale i díky tomu má spíš blíž ke zlatému sci-fi fondu, než ke smetišti žánrových dějin.

Tahle přemýšlivá sci-fi totiž vznikala za podmínek, na něž už můžeme dnes jen nostalgicky vzpomínat: Blockbustery se silnými ženskými hrdinkami tehdy nebyly naprostou výjimkou a studiovým omylem, nekrátila se povinně stopáž kvůli nutnosti častěji film protočit v promítačce, i produkce za desítky milionů dolarů se mohly chlubit pozvolným vyprávěcím tempem. Kontakt je navíc jedním z mála vysokorozpočtových záchvěvů v rámci žánru, kde prvoplánově nejde o adrenalin, oči-drtící 3D a digitální atrakce. Prim tu hraje pečlivě vystavěný scénář, trpělivě naplňovaný jistými herci v čele s odhodlanou Jodie Foster a režisérem-inovátorem, jenž technologický pokrok vždy rád užíval ve prospěch vyprávěného příběhu (dokud se nezamiloval do mo-cap animace a neztratil s ní desítku let autorského života).

Den nezávislosti o rok dříve naznačil i druhou, mnohem hlasitější cestu, jakou se hollywoodské sci-fi můžou ubírat. A co si budeme nalhávat, tenhle směr zvítězil jak po kasovní, tak po trendové stránce. O to svěžeji ale dnes působí Zemeckisův Kontakt, melodramaticky uvažující nad tím, jak by mohlo vypadat první setkání s mimozemskou civilizací, pokud by v něm nehrály prim kanóny a hvězdy smrti. Chytré dialogy a velmi překvapivé, originální zlomy v ději dělají z téhle konverzačky nakonec mnohem napínavější podívanou, než jakou skýtá kdejaká explozivní válka světů.

Nejzajímavější je ale na Kontaktu ono antiklimaktické vyvrcholení, které operuje napůl mezi sentimentální hollywoodskou limonádou a filozofickým rozjímáním o tom, jak může lidská mysl, navyklá na jasné a hmatatelné výsledky, najít uspokojení v něčem nehmotném, beztvarém a čistě emotivním. Konfrontace s takovými otázkami je vždycky inspirativní, natož když je řemeslně tak vypulírovaná, jak jsme u Roberta Zemeckise zvyklí.