20. ledna 1942. Velká přepychová vila u Berlína s krásným výhledem na nedaleké zamrzlé jezero. Služebnictvo dokončuje velký úklid a připravuje se na příjezd patnácti významných mužů. Účastníci se začínají pomaličku sjíždět. Právníci a úředníci různých ministerstev nebo silových složek. Jako poslední přijíždí i samotný iniciátor schůzky, druhý muž nacistické perzekuční mašinerie, pravá ruka Heinricha Himmlera, Reinhard Heydrich. Probírat se bude jediné – co s několika miliony židy, kteří padli do rukou nacistům při tažení do Ruska. Führerův požadavek je všem známý, ať už dopadne válka pro Německo jakkoliv, nesmí ji přežít jediný evropský Žid. Přítomných patnáct mužů proto mělo najít „konečné řešení židovské otázky“…

Trochu netradičně do VIM tentokrát řadím i televizní film. Ale jak mi dá každý za pravdu, v dnešní době se už nad něčím takovým není nutné pozastavovat. Obzvláště, když se v hlavních rolích objevují prvotřídní áčkoví herci jako Colin Firth nebo Stanley Tucci a k tomu jim sekundují protřelí britští divadelní a televizní herci. A nad těmi všemi se tyčí Kenneth Brannagh jako říšský protektor Heydrich. Roli si evidentně užíval a předvedl jednu z nejpamětihodnějších záporáckých kreací vůbec. Pod jeho sympatickým úsměvem vidíte sebestředné vědomí skutečnosti, že by vás mohl kdykoliv beztrestně umučit, a kdyby mohl, udělal by to i se zbytkem Evropy. Pokud náhodou na okamžik zvážní, sevře se vám hrdlo.

Přestože v Konferenci ve Wannsee není ani jediný záběr z plynových komor, dobytčáků nebo vězeňských baráků, daří se mu představit zrůdnost holocaustu mnohem lépe než většina děl na toto téma. Režisérský veterán Frank Pierson pojal film velmi konzervativně a uměřeně. Barevná škála je omezená, převládají pouze chladné barvy, bílý je sníh v okolí domu, bledé jsou tváře účastníků, studený je celý dům. Vystačil si prakticky jenom s dlouhými statickými záběry na skupinu mužů hovořících v jedné místnosti a kromě jedné scény je celý snímek bez hudby. Divák je tak pasován do role nezaujatého pozorovatele, který z uctivé vzdálenosti naslouchá, jak se několik právníků dohaduje nad paragrafy, kterými by se dal podpořit největší zločin v historii lidstva, aby byl právně v pořádku.

Filozofka Hannah Arendtová při procesu s jedním z nejdůležitějších účastníků této schůzky, Adolfem Eichmannem, mluvila o banalitě zla, které není motivováno žádným politickým nebo náboženským přesvědčením. Jedná se jen o naplňování každodenní rutiny, nad níž ani nepřemýšlíme. Snad kromě Heydricha nebyl žádný z účastníků zavilým nacistou z přesvědčení, mnozí neviděli v židech ďábelské zlo ani ohrožení. Potlačili v sobě schopnost rozlišovat dobré a špatné, potlačili v sobě schopnost přemýšlet nad důsledky svých činů. Snímek z produkce HBO představuje tento pojem v plné nahotě. Klade nám spoustu nepříjemných otázek a málokterému filmu se to daří tak nenásilnou formou. Je nemožné, aby se něco podobného stalo i dneska, 75 let po válce? Nemožné to není, dokonce je vysoce pravděpodobné, že se to může zopakovat, protože jak ukazuje Konference ve Wannsee – je to až děsivě banální čin.