Říká se, že druhý film je nejtěžší. Judd Apatow z těžké zkoušky vybruslil precizním upgradeováním svého debutu a ke Komikům tedy přistupoval jako superúspěšný režisér přisprostlých komedií 40 let panic a Zbouchnutá. Těžko mohl v rámci své oblíbené škatulky vymyslet úspěšnější model, proto malinko odbočil a přešaltroval do trochu komplikovanějších sfér.

Když tohle vtipálkovi vyjde, rodí se mistrovská díla, na která najednou dopadá i záře zlatých sošek. Vzpomeňte na zvážnění Woodyho Allena. Jenže Apatow narazil. Můžeme se jen dohadovat o tom, jsou-li za jeho autorským posunem narůstající ambice, nebo prostě jen touha změnit kontext uvažování a zkusit vydolovat komedii plastičtější a pravdivější.

Známé komiky (Sandler, Rogen, Hill) nicméně vyštval do výrazně spletitější „dramedie“, v níž se evidentně zužitkovávají Apatowovy bohaté zkušenosti od fochu. Pohybujeme se v klubech mezi stand-up komiky, mezi slavnými, začínajícími i těmi doživotně průměrnými. Objevují se tu snaživí scenáristé, srandisti s první slušnou položkou do životopisu, i televizní rutinéři, kteří sice spisují materiál na hranici odpadu, ale aspoň mají čím zaplatit nájem. Leze se za kulisy, ovšem ne jen k šablonovitým historkám, o tom jak si talentovaní tvůrci plní své sny. Apatow ukazuje spíš odvrácenou stranu všech těch „vysmátých“ kariér a nástrahy vyrábění humoru obecně, kteroužto disciplínu se divák naučil vnímat jen jako pohodové řemeslo, prosvětlené smíchem, září reflektorů a vzdechy povolných fanynek. V Komicích se ukazuje spíš boj o každý vtip a řevnivost mezi konkurenty. To, co můžeme shrnout pod hezké české slovo „řehole“.

Zapomeňte tedy na ploše typizované postavy. Apatow najednou operuje s mnohem složitějšími charaktery. Třeba se slavným komikem Georgem (Sandler), který nejen že umírá a objevuje zašlé city ke své bejvalce, ale stejně tak se z módu „super-vtipný slavný pohodář“ velmi často převaluje do pozice „sobec, který užívá svojí pozice a nechává si psát fóry jinými“. I ostatní figury jako by se splétaly ze dvou až tří různých postav, takže vás jejich putování příběhem bude nejen překvapovat, ale možná se budete i sami sebe ptát, jaké ty plastičtější postavy vlastně teda doopravdy jsou. Třeba jestli je záletný Australan Erica Bany vážně magor, a zdali to Rogenův Ira jen přehání s patolízalstvím, nebo prostě spadá do škatulky „loser, co s sebou nechá orat“.

Ke komplikovanějším postavám je komplikovanější cesta, zároveň se tu nemůžou naplno uplatnit schematismy hollywoodských komedií, s nimiž málokdo manipuluje tak zručně jako právě Apatow. Během enormní dvouapůlhodinové stopáže se proto postavy dostanou do několika slepých uliček, z nichž pak dlouhé minuty vybíhají, aby nakonec beztak došli ke smíření a relativní spokojenosti. Apatow je vlastně často donucen vyhýbat se nabízejícím se klišé, často proti ním sám okázale jde, ale Komici kvůli tomu nakonec paradoxně nešlapou tak výtečně jako Panic a Zbouchnutá.

Zaběhnuté vzorce, které Apatow jako režisér sám dvakrát výtečně využil, se mění ve prospěch rozpačitého křížení zvláštních postav, které ze sebe vysypou spoustu výborných fórů na pódiích a zvládnou i pár slušných zápichů v civilu. Jenže film trvá stejně jako průměrná mafiánská sága Martina Scorseseho, takže se nahrne i spousta rozklížených a jaksi nedomrlých dramatických momentů.

I proto si troufám tvrdit, že celá nosná linie vlastně moc nefunguje a bortí se kvůli snaze říct toho sakra hodně. Nic na tom nezměnil ani báječný herecký ansámbl a stále očividný Apatowův talent pro sekání humorných point a jejich zapouštění do skoro-melancholického celku. Prostě se nedostává dost „smíchu a pláče“ na to, aby těch sto padesát minut adekvátně rychle uběhlo. A aby zůstalo nepovšimnuto, že emocionálně odzbrojující (byť možná klišovité) pasáže, kvůli kterým se Panic a Zbouchnutá vetřeli mezi klasiku, najednou spíš chybí.

U Komiků tak platí: Velká výzva, střední neúspěch na trhu, lehké autorské selhání. Není to úplně příjemná posloupnost, ale všichni víme, že to často dopadá mnohem hůř.