Knoflíková válka je jeden z těch filmů, o jehož kvalitách se jen těžko vypráví. Nemá totiž složitý děj (prakticky vlastně nemá žádný děj), herecké hvězdy nebo bůhvíjaké myšlenkové poselství. Je to zkrátka a jednoduše pocitový film, který sází na to, že divák něco podobného sám zažil a chápe. A to je dobře. Knoflíková válka nemá žádné přehnané ambice, jen ukazuje, jak žila parta kluků na jedné takové obyčejné vesnici a je celkem jedno, jestli ta vesnice leží někde ve Francii nebo v malé české kotlině.

Každý zažil trable ve škole, každý se někdy porval a nenáviděl partu z vedlejší vesnice, čtvrti nebo ulice a každý se bál, že ho doma seřežou, až se provalí, že má na kalhotách díru zvící Macochy. Režisér Yves Roberts, specialista na filmy se vzpomínkovou atmosférou, měl v případě Knoflíkové války obrovské štěstí v tom, že sama předloha nepotřebovala příliš úprav. Už v knize je atmosféra dětství, pohody a lumpáren naprosto vynikající a Roberts se nijak zvlášť nepokoušel něco vylepšovat. Jen se obklopil vynikajícími (ne)herci a vsadil na situace, které každý poznal na vlastní kůži.

Tady u nás máme Petra Bajzu a jeho partu, ale francouzští kluci se od těch našich nijak zvlášť neliší. Při sledování jejich dobrodružství i průšvihů se zkrátka člověku na tváři objeví chápavý úsměv, protože sám moc dobře ví, jak moc je tenhle film pravdivý. Možná, že prožívat dětství nebyla až taková sranda, jak se režisér pokouší divákovi tvrdit, ale rozhodně je nesmírně příjemné se na to dívat. Navíc v opravdu velmi povedeném českém dabingu. Prostě a jednoduše – těžko člověku vyjmenujete důvody, proč by se měl na Knoflíkovou válku podívat. Když ji ale někomu, kdo ji nezná, pustíte, buďte si jisti, že vám za to poděkuje. Je to totiž jeden z těch filmů, který se zkrátka musí líbit každému.