Vzpomínám si, jak jsem odcházel z předpremiéry Klubu rváčů v rámci brněnské části FebioFestu, proskakoval kalužemi a v duchu se smál, jak královsky mě Fincher vyšplouchl. Klub rváčů přesto nebyl jen nadžánrovou peckou se skvěle zakomponovanou pointou, která naplní vaše touhy po jednorázovém audiovizuálním zážitku a pak zmizí za humny. Má-li nějaký film pověstných „více vrstev“, musí jím beze sporu být Klub rváčů.

V prvé řadě výtečná adaptace, která dokázala zachovat myšlenkovou košatost předlohy i její styl. Podat všechny ty roztěkané poznámky k civilizaci na přelomu století ve vrcholně atraktivní formě, která ovšem není pouhým odrazem trendu a ani není při vší efektností pouhou hrou na efekt. Fincher prokázal v Klubu rváčů že škatulka žánrového výtečníka je pro něj příliš úzce vyměřena. Ve své zpovědi mladíka, který zjevně „neprožívá dobré období“, zachytil živelnost a zběsilost doby, v níž se Nortonův floutek (a jeho alter ego Jack) marně pokouší najít smysluplný kurs, jenž předchozím generacím padal od sudiček bez vyzvání do kolíbky.

Město v postindustriálním stádiu vývoje a jeho uniformní jedinci, kteří nalézají svoji identitu až při živočišném fyzickém kontaktu (prostě řečeno, když si dávají prostě přes držku), má myslím naprosto jedinečnou výpovědní hodnotu, pro jejíž docenění se přitom nutně nemusíte řezat mezi skříňkami školními (tak jako já se spolužákem těsně po premiéře - z člověka to při rozumně zvolené úrovni tvrdosti fakt příjemně vyplaví hormony :-).

K alespoň trochu komplexnějšímu zachycení fenoménu Klubu rváčů bych potřeboval mnohem víc řádků, než kolik titulům v naší V. I. M. sekci většinou věnujeme. Na druhou stranu, nepovažuji to za nutné, protože dnešní generace čtenářů má Klub rváčů jistě v živé paměti a odnáší si z něj to své. Jedni jej mohou považovat za manifest proti konzumerismu, jiní za důkaz toho, jak masová společnost zpřetrhala tradiční společenské vazby a vyrobila z lidí lehce manipulovatelná individua, z nichž si lidé jako Tyler Durden mohou rekrutovat armádu. Ale i bez sociologie se dá obejít... Stačí se pochechtávat nad tím, jak podvratnou (bezmála revoluční) formu k filmu o anarchii Fincher zvolil. Anebo sledovat spolu se mnou milostné pouto mezi Marlou a její oblíbenou „infekcí“, které v duchu těch nejlepších romantických komedií vyvrcholí v krásný a dojemný happy-end. Může se vám to zdát zvrhlé, ale pro mě je Klub rváčů doopravdy tou nejupřímnější hollywoodskou romancí.

Anarchie. Chaos. Mýdlo. Láska. David Fincher 4ever.