Dokumentaristka Helena Třeštíkové má zvláštní talent potkávat a zachycovat silné lidské příběhy. Ať už to byl drastický příběh manželky a matky Marcely, recidivisty Reného nebo narkomanky Katky. Před kamerou se tato pohledná a v jádru plachá dívka objevila poprvé v roce 1996, když jí bylo 19 let a měla za sebou už čtyřletou „chemickou romanci“. V následujících čtrnácti letech skládal objektiv kamery tísnivý obraz rozkladu a věčně pošlapávaných nadějí na zvrat. Marného boje poměrně inteligentní mysli schopné sebereflexe s požírající závislostí. Poprvé se mohli diváci s Katkou setkat v roce 2001 v rámci televizního projektu Ženy na přelomu tisíciletí a vlna zájmu inspirovala režisérku pokračovat ve sbírání materiálu.

Mám v poměrně živé paměti, jak silný dojem na mě dokument nazvaný V pasti zanechal. Byla to zvláštní směsice děsu z nepochopitelného, solidarity a naděje, že „se z toho holka prokope ven“. Celovečerní verze jejího životního příběhu mě naproti tomu nahustila hrůzou ze sledování umírajícího těla, které už před tím bojovná a bystrá mysl zvládla téměř opustit. Materiál prvního filmu tvoří zhruba 30 úvodních minut, další hodinu věnuje Třeštíková záběrům natočeným v průběhu let 2004–2009. Původní příběh „boje s drogou“ přepouští místo mateřství, které Katce poskytuje novou výzvu a impuls k překonání závislosti. 

Hrdinka, v nejpozdějších záběrech dvaatřicetiletá, prochází drastickou proměnou. Její tělo požírané špínou a toxickými látkami zpřítomňuje stejný druh děsu, jaký člověk cítí při sledování Aronofskyho filmů Rekviem za sen či Wrestlera. Dobrovolné oddání se zkáze a ponížení ještě posilují zavšivené squaty a prostředí periferie společnosti. Talent Heleny Třeštíkové splynout v extrémním prostředí se svými objekty a být součástí jejich utrpení vyniká v každé scéně. Stupňující se beznaděj je nejvíce citelná ve chvíli, kdy do té doby nezúčastněná autorka v závěru zkouší zoufale alespoň trochu pozměnit „příběh napsaný životem“ a Katku popostrčit k záchraně. Dokumentovaná tragédie jakoby se stala nesnesitelnou i pro tu, která ji zaznamenává. Poněkud to podkopává do té doby pevně udržovaný koncept „časosběru“, ale z hlediska emocionální síly výpovědi to ke škodě není.

Katka mohla dost snadno dopadnout jako nepietní a šmírácké kochání se tragédií, ale díky citlivému přístupu Heleny Třeštíkové se to nestalo. Lidské příběhy nejsou redukované na bulvár či sentiment, ale působí velice plasticky. Lze si na ně udělat vlastní názor, nejde jen o dojení soucitu. Působivé jsou i lyrické záběry, které v překvapivě poetických kontextech vyobrazují zkázu Katčiny osobnosti (symbolická koupel ve špinavém potoce) a posilují moment sounáležitosti diváka a postavy. Ta se totiž v průběhu vteřin začíná vytrácet, podobně jako se vytrácí všechna dosavadní Katčina soudnost a vůle. Na konci zůstává jen lítostivá a prázdná marioneta, jejíž nitě vedou do hladového psychotropního vesmíru. Pokud po zhlédnutí dokumentu V pasti převažoval soucit a nepatrná naděje, za Katkou zůstává jen beznaděj a rezignace. Snad právě vinou neexistující naděje na katarzi celovečerní verze oproti původnímu dokumentu trochu ztrácí na intenzitě.

Vykašleme se na moralizování, na které stejně nikdo z potencionálních poddaných „krále Heroina“ není zvědavý. Katka říká víc než všechny příručky o tom, že „drogy jsou špatné, áááno?“ Navíc i z filmařského hlediska nabízí víc než jen dokumentární strohost. Že život umí psát neskutečné zápletky víme všichni. Helena Třeštíková v Katce opět dokázala, že je umí mistrně zachytit.