Bizarní. To je to slovo, které v souvislosti s mágem Timem Burton slýchávám nejčastěji. Týká se to jeho osoby, stejně jako všech jeho filmů a tudíž i Karlíka a jeho vysněné tour de Čokoládovna.

Film začíná pěkně zostra a v úvodní tříminutovce se Burton nebojí využít Elfmanovo nejsilnější hudební téma pro pouhý proces balení čokolád. A když balíčky poslušně začnou padat do rozvážkových náklaďáků a kamera zabere masivní celek zasněženého města, je jasné, že vaše čokoládová hvězda Orion si může směle vzít dovolenou. Bigotní efektní rozmáchlost vzápětí vystřídá komorní struna a Burton odhaluje roztomile povrchně načrtnutý příběh chudého chlapce, který se s každým dalším pokusem o nalezení kýženého zlatého kupónu mění v opravdu intenzivní emocionální prožitek. Na ploše jedné minuty se vrátíte do dětských let a přestože si takhle pocitově nabitou kartu z Burtonova balíčku už nevytáhnete, má stále v zásobě spoustu jiných es, které vás zaručeně dostanou.

Johnny Depp, eso jednoduše srdcové. Přestože tenhle ufon v posledních pár letech až na malé výjimky nešlápl při výběru filmu vedle a pokaždé předvede něco nezapomenutelného, nikde se mu nedaří tolik jako pod Burtonovým „otcovským“ dohledem. Willy Wonka je karikatura, jejíž výraz ilustruje režisér s lehkým zesměšněním a jakýmsi zlehčením. Je to však jen naoko. Ve skutečnosti se z Wonky pečlivě rýsuje emocemi narvaný charakter, který v pravý čas přijde na to, že láska je nad všechnu čokoládu světa. A není to klišé, i když rozlišit, co ve filmech Tima Burtona je a není klišé, co se s mí a nesmí, je záležitost poněkud relativní.

Eso pikové – vizuální stránka. Barevná duha vetkaná do nitra dětských představ o bájném světě plném sladkostí přestává být po prvním vstupu do továrny slovní metaforou a stává se skutečností tak samozřejmou jako minutu prošlý lístek ve vaší kapse, když vás chytí revizor. Všechno je zatraceně koukatelné a věříte tomu, že i jedlé. Máte chuť proskočit plátnem a nalokat se „vzdušné“ čokolády až vám bude prýštit z uší, zakousnout se do stromu, nalouskat si pár oříšků s roztomilými veverkami. Továrna Willyho Wonky žije vlastním životem – a vy chcete mít svůj vlastní zlatý kupón.

Jak tak film plyne, dojde vám, že je úplně o ničem a vystřídá se v něm všehovšudy sedm interiérů. Ještě nikdy to však nebylo tak jedno, protože je to tak efektně vyplněné nic, že vás o něm nenapadne přemýšlet dřív než pár hodin po projekci. Muzikálová čísla při odchodu některého z hrdinů jsou skutečnou audiovizuální lahůdkou, o faktoru humoru vůbec nemluvě. V řádně protřepávaném hudebně-tanečním koktejlu najdete mix všech možný žánrů i stylů od folku po metal a když na vás vykoukne nějaká ta sofistikovaná filmová parodie, začínáte mít pocit, že je těch zážitků na jedno slabé srdce skutečně moc. Připočtěte neočekávané kameňáky Karlíkovy babičky a už vám není pomoci.

O nikom jiném bych tohle nebyl schopen svědomitě říct, ale ano. Tim Burton je bizarní. A já mu tuhle osobitou tvář v dnešní módě laciných replik bezmezně žeru. Karlík je nejlepší film těchto prázdnin, takže seberte rodinu a vyražte si to velké dobrodružství do přítmí kinosálu pořádně užít. I s českým dabingem je tenhle zážitek těžce strhující (ale právě proto “jen” za 9*).