Na papírové i filmové Jméno růže padá prach, a přitom by se právě v době uvedení Andělů a démonů mělo jednat o titul, jež nesmlouvavá kritika nabídne hladovým čtenářům. Kašlete na Toma Hankse, luxujícího podrážkami Vatikán. Sean Connery měl víc než dvacet let před ním lepší fištrón, a navíc se musel pohybovat ve světě, kde špatně odříkaný Otčenáš znamenal upálení na hranici. Inkvizice, všudypřítomná špína a velmi dobře skrývaná nenávist. K bezbožníkům, humoru, nespoutanému mládí a příliš divokým emocím. Tedy ne že by William z Baskervillu byl nějaký vykuk, jeho vážná tvář a uctivost dobře skrývala největší trumfy. Schopnost dedukce a načtené učebnice by mu Sherlock Holmes mohl jenom závidět. Ve filmové verzi sice působí o poznání akčněji (=povrchněji) než v Ecově rukopisu, ale to byl úděl, se kterým se režisér Annaud musel smířit. Předloha totiž ve vzpomínkách hlavních postav těká tak vydatně, že by se dvouhodinová detektivka rozpadla na soubor epizodek. Annaud svou verzi seškrtal na chytrou a svižnou detektivku, v níž si Connery mírně upovídaného Williama předělal na charismatického všeuměla, kterému byste do knihomolů rozhodně nenadávali. Klidně by vám totiž libovolnou knížku prostrčil hlavou, s elegancí Jasona Bournea.

Podle hrnce ostříhaný Christian Slater jako Adso ho sice mírně brzdí, ale už v knize měl roli Watsona, jež se vždycky na všechno musí třikrát zeptat. Zdánlivě okopírovaný koncept je v knize zasypán tuctem flashbacků a odboček, ale film naštěstí nikdy nenechává Conneryho mluvit dlouho. Mrtvol a klíčových postav je tak akorát, aby se pořád pochodovalo, vyšetřovalo a dumalo. A oproti unylým langdonovkám je tu ještě jeden rozdíl. Bezpohlavně vyžehlené lokace Brownových příběhů by okamžitě prohrály se smrdutým, dokonale organickým a osobitým středověkem. Annaud má na vystižení atmosféry nos... stačí vzpomenout na jeho němého Medvěda nebo válečné drama Nepřítel před branami, v němž i fešák Jude Law vypadal jako nesmlouvavá válečná mašina. Nicméně je fér říct, že důvodem, proč na tenhle film rádi vzpomínají i zlí jazykové, je to, že se to na place všechno hezky sešlo. I herci ve vedlejších rolích (F. Murray Abraham, Ron Perlman) odvedli kus dobré práce, vizuál připomíná doby, kdy jsme kulisám věřili jejich domnělé datum výroby (klášter byl postavený pro film, protože Annaud nemohl najít žádný existující, jež by mu vyhovoval), a režisér i scenárista nabídli nejvyšší kvalitu i poté, co ty nejlepší pasáže z knihy vypustili. Je to jako když z Magnum Double Caramel vysajete ten karamel. Pořád vám zbyde geniální zmrzlina politá báječnou čokoládou. Knihy a filmy od Browna jsou proti tomu ekvivalentem polárkového dortu, do kterého jdeme kvůli ceně a nostalgii. Možná je tohle V.I.M. příliš konfrontační a zmrzlinové (co chcete, venku je pětadvacet :), ale po vynášení Šifry a spol. do nebes by Jméno růže mělo být povinnou četbou. A také přípravkou na české Jménem krále, což je evidentně drzá kopírka s Karlem Rodenem na postu Seana Conneryho. Mám Karla rád, ale už v téhle základní proměnné ta rovnice začíná kulhat...