Toho roku vyhrál Oscara za nejlepší film Řidič slečny Daisy. Nic lepšího bych k ilustraci pokrytectví amerických společenských špiček asi nenašel. Sentimentální doják o konzervativní babce, která nakonec ocenila svého černošského řidiče, svou udojeností a hladivým poselstvím dokonale kontrastuje s drásavým pohledem do ulic. Nekompromisní, ale nijak samoúčelně kontroverzní dílo vzdálené hollywoodské nakašírovanosti mistrně odhaluje tenzi, která vzniká mezi rozdílnými etniky nahňácanými do jedné čtvrti. U každého z aktérů pochopíte, proč mu ti druzí lezou na nervy: proč jedny štvou namistrovaní taliáni, druhé velkohubí „niggas“, třetí ťamani prodávající ovoce a zeleninu.

Spikeův psychologický mikroskop při tom nefunguje na bázi školních scenáristických formulek, ale na základě „pachu ulice“ a skutečných lidských frustrací, s nimiž se nelze ztotožnit, ale lze je pochopit. Mylná je při tom představa, že by Spike Lee někomu stranil – vždyť sám sebe obsadil do nejprotivnější role černého přizdisráče. Spike v civilu naštěstí nemusí k projevení svých názorů ničit cizí majetek. Stačí mu médium filmu, pár ne až tak slavných herců a jedna ulice. Plody jeho rukopisu i specifického morálního uvažování dnes můžeme sklízet v 25. hodině i Spojenci. Tím spíš mě těší, že stále existují tvůrci, kteří vám umí zavařit v hlavě svou filmařskou bravurou a zároveň neustále oslovovat osobitým étosem. Kdesi u Jednej správně se zrodila Spikeova výlučnost. Jeho New York bude navždy barvitějším a uvěřitelnějším místem než v případě kohokoliv jiného.