Předem se omlouvám všem, kterým následující text přijde laciný a nedotažený. Vážně nemám sílu se tím filmem zabývat déle než je nezbytně nutné. Předem je nutné říci, že jde o Magnuskův šestý tvůrčí počin (oficiálně druhý režijní). Je to neuvěřitelné, ale stále mu někdo dává peníze. Je to pro mě asi stejná záhada, jako vkus Ivety Bartošové na chlapy. Magnusek natáčí v průměru dva filmy za rok, lidi mu na to už takřka nechodí (úspěchu prvních Bastardů se nepřiblížil žádný) a všechna ta veledíla jsou si podobná jako vejce vejci – mizerní herci, mizerná režie, mizerný děj, mizerný product placement, mizerné všechno. Zezačátku bylo jeho neumětelství zvráceně vtipné, časem se člověk chytal za hlavu, ale sem tam se ještě pousmál.

Není tu nic, co by jen vzdáleně připomínalo děj.Pošesté je to opravdové zvěrstvo, která si nezadá s návštěvou Fritzlova sklepa. Vždyť i ten Troška alespoň vzdáleně tuší, jak se filmy dělají. Tuší to i ti ostatní čeští rádoby režiséři. Ale Magnusek připomíná ze všeho nejvíce Harolda P. Warrena, prodavače hnojiv, který natočil svůj bizarní kus Manos jen jako výsledek sázky. Věděl houby o tom, jak se dělá film a pomáhali mu s ním kamarádi a známí. Byl to taky jediný film, který kdy natočil. Magnusek je úplně jiný kalibr a seká to jak Baťa cvičky. Po neonáckovských a demagogických Bastardech 3 navíc tušíme, s kým máme tu čest.

Takže to proběhnu jen telegraficky. Jedlíci aneb Sto kilo lásky matou už svým názvem, protože pokud za lásku nepovažujeme stalking nebo pusu padesátileté Dády mladému zajíčkovi, pak není v Jedlících po zamilovanosti ani stopy. Vlastně bych sem mohl přepsat celou recenzi na předchozí Magnuskův film Školní výlet. Jen místo důchodců tady vystupují chodící velryby. Není tu nic, co by jen vzdáleně připomínalo děj. Parta tlustých a ošklivých lidí přijede do hotelu na odtučňovací kúru, celou dobu se přežírají a jen se utvrdí v tom, že být tlustý a ošklivý je fajn. Uprděné čecháčkovství v destilované podobě. „Proč na sobě něco měnit, ať se ostatní změní kvůli mně.“ Co na tom, že člověk asi umře do dvou let na celkové selhání organismu. Tradá, zazvonil zvonec, vypadněte z kina, vstupné nevracíme.

Zato sekvencí, u nichž se člověka zmocňuje nepříjemná úzkost, je zde hned několik. Namátkou třeba pětiminutová scéna, v níž Dáda Patrasová podstupuje regenerační terapii, takže musíme v detailních záběrech sledovat její naolejovaná celulitidová stehna. Pak jsou tu detailní záběry na extrémně obézního Milana Cháru, jak jí lančmít z konzervy, až se z toho zvedá člověku kufr. Vtipné to není ani omylem.

Ale z čeho jsem byl nejvíc paf, to je právě postava Milana Cháry, který má hrát legendárního českého muzikanta, jenž vyhrál Zlatého slavíka a vyprodal Lucernu. Ale ve filmu neuslyšíme ani jednu jeho písničku. Ani když za ním přijede Petr Janda a společně pak koncertují na pódiu. Místo toho ve scéně zazní asi podesáté titulní skladba od nějaké hvězdičky ze Superstar. Naposledy jsem viděl takové zakrytí tvůrčí impotence, když Ed Wood vetkl do svého filmu záběry na běžící muflony, aby natáhl stopáž.

Přehrajte si trailer Netuším, pro koho jsou Jedlíci určeni. Kdo je cílovka? Byl jsem na promítání pro důchodce a nesmál se nikdo, naopak všichni odcházeli relativně rozladění. Pochybuji, že mladší generace by na tom byla jinak. Nebo mu na to budou chodit otylí lidé? Otylý neznamená hloupý. Jedlíci jsou takovými Babovřeskami pro chudé a hloupé. Nevěřím, že když existuje takový blockbuster jako je Troškův megahit, že by se někdo zahazoval s Magnuskovým nepodarkem.

Jsem docela zvědavý, jak dlouho Magnuskovi tahle nenáročná témata vydrží, respektive, kdy ho finanční tíseň dožene zpět k sociálně-kritickým dílům, jako byli Bastardi. Po zkušenostech s jejich třetím dílem předpokládám, že by si troufl i na Turnerovy deníky.