Při sledování traileru na Shopgirl mě přepadl podivně povědomý pocit (aneb všechny čtyři „p“ pohromadě) melancholie a ač je trochu odvážné něco takového tvrdit, na malou chvíli jsme si připadal jako ve světě Charlotte a Boba Harrise. V Tokiu, ztracen v překladu. Tvůrcům Shopgirl se parádně daří navodit pocit, že svět je velký a lidé jsou malí a opuštění. A každý bloudí po té své stezce osamocen, hledaje bůhvíco a bůhvíkoho, aby nakonec přece jen své duševní dvojče potkal... a zjistil, že i přesto pořád hledá. Ústřední mužské duo je úžasně kontrastní a každý břeh zosobňuje svá pro a proti, zřetelně odůvodňujíc, proč je Claire Daines neustále na takových vážkách. Výslednému feelingu hodně napomáhá nostalgická Consequence od The Notwist a celkově je rozhodně o velice pěkně stříhaný trailer, na kterým se takovým zvláštním způsobem kouká velice příjemně, ale nedovedete pojmenovat proč. Co je zřejmé na první pohled – rozhodně nejde o komedii v klasicky rozskákaném „martinovském“ stylu, vypadá to spíše na skromný komorní film s hodně patrnou divadelní náturou a velkým důrazem na herecké výkony. Pro šedesátiletého herce volba nezvyklá, ale nechme se přece jen překvapit...