Brit John le Carré, vlastním jménem David Cornwell, je možná nejrespektovanější autor špionážních románů v historii žánru. Francouzsky znějící pseudonym musel v počátcích své kariéry používat proto, že byl doopravdy agentem britské tajné služby. Nejdříve u kontrarozvědky MI5 sledoval levicové spolužáky na Oxfordu a hledal mezi nimi sovětské špiony, pak pro rozvědku MI6 plnil úkoly v několika evropských městech. V roce 1964 byl propuštěn ze služby, protože jeho identita (stejně jako krytí několika dalších britských špionů) byla vyzrazena pro Sověty pracujícím dvojitým agentem. Touto životnou zkušeností se Carré/Cornwell výrazně inspiroval při psaní svého patrně nejslavnějšího románu Tinker, Tailor, Soldier, Spy z roku 1974.

Už výše uvedené vám naznačí, že Jeden musí z kola ven v žádném případě není bondovka. Agenti v něm nejsou namachrovaní playboyové s nejmodernějšími hračkami. Jsou to buď přestárlí vševědoucí úředníci, nebo hrou v pozadí cloumaní pěšáci. Jedni nebo druzí se na první pohled v ničem neodlišují od davu. Nevlastní nablýskané káry a hodinky s laserem, schopným sestřelit satelit. Když ráno odcházejí do práce, strkají si do dveří kousky papíru, aby podle nich večer poznali, jestli neměli nezvanou návštěvu. Odposlouchávají, nahrávají to na obří kotoučové magnetofony, ručně přepisují a archivují. Jejich nepřítelem nejsou zlovolní géniové a světovládné organizace, ale úplně stejní úředníci, akorát tamti druzí mluví rusky, česky, maďarsky. Nebojují s nimi zbraněmi, ale chytrými zpravodajskými hrami. Když už na použití bouchaček přece jen dojde, je to znamení, že se něco opravdu ošklivě podělalo.

Jako tenkrát v Budapešti. Agent Prideaux (Mark Strong) měl od maďarského generála koupit cenné informace. Jenže byl odhalen, postřelen, odvlečen, mučen. Šéf rozvědky (John Hurt) na sebe bere zodpovědnost a podává rezignaci. Odchází s ním i jeho věrný George Smiley (Gary Oldman). V důchodu však dlouho nezůstane. Po Šéfově (zřejmě přirozené) smrti se objeví informace, že za únik informací v Maďarsku je zodpovědný „krtek“. Dvojitý agent, nasazený Rusy přímo do vedení MI6. Smiley dostane za úkol prověřit tato podezření, a pokud se ukážou jako opodstatněná, zrádce odhalit. Hra začíná.

Jeden musí z kola venFotogalerie

A opět – tohle není váš běžný špionážní thriller. Scény, ve kterých se střílí, jsou ve filmu dvě a trvají pár sekund. Le Carré vám namísto tradičních atrakcí vysvětlí, jak to v jeho oboru tenkrát opravdu chodilo. Odposlechy, zdlouhavé sledovačky, rozhovory plné vyhýbavých odpovědí. Tu a tam penetrace archivu a nenápadné vynesení složky, kterou chtěl někdo navždy pohřbít. To všechno v minimalistickém podání mužů, kteří jsou vycvičeni skrývat své emoce i myšlenky a zásadně se nesvěřují s ničím osobním.

Filmová adaptace je důsledná. Tvůrci nedramatizují a nevytahují z předlohy jen ty napínavější pasáže. Na první povrchní pohled se může zdát, že tu parta sucharů dvě hodiny vede neosobní a chladné dialogy. Jak je ale v špionáži zvykem, zdání klame. Prakticky každá z postav má i svou nenápadnou, nezřídka jen decentně naznačenou osobní linii. A každá se dočká emocionální scény. Pravda, kratičké a včas uťaté, aby v ní nebylo zbla sentimentu. Přesto poznáme, že protagonisté nejsou monstra či stroje. Jejich obživa, ačkoli obnáší i rozhodování o životech jiných (případně o jejich ukončení), z nich nevysála lidskost. Jen je přinutila nosit nelidské masky. Film díky tomu získává podprahově pulsující rytmus a mocně hučí vnitřním napětím. Nestrhává. Vtahuje. Když se naladíte na jeho frekvenci, tak i hypnotizuje.

Košatému příběhu s několika vedlejšími liniemi to zřejmě víc slušelo v sedmidílné minisérii z konce 70. let, v níž si Smileyho zahrál Alec Guinness. Scenáristé se ale s adaptací rozsáhlého materiálu do dvouhodinového filmu poprali statečně. Pocit nedořečeného nezůstává – určitě ne pro vnímavého a soustředěného diváka. Možná vás napadne, že ta mnohočetná britská herecká elita nemůže mít na tak skromné ploše rovnocenný prostor. Přesto se to povedlo. Prakticky každá důležitá postava tu má svou výraznou scénu. A každý z herců si svou chvíli užívá až do dna – v paměti zůstanou především mlaďoši Cumberbatch a Hardy, ale ani Strong, Firth či Hurt nestojí stranou.

Možná je to pravidelné sázení vyhrocenějších scén trochu strojové a jednotvárné, ale k celkové koncepci vyprávění pasuje. Stmelovacím prvkem poněkud epizodické struktury je Gary Oldman, který filmem proplouvá s téměř nezměněným výrazem, a přesto jde o nejlepší roli, jakou v posledních letech dostal. Co na tom, že už vypadá jako v Draculovi, když byl zamaskovaný za starce? Slovo minimalismus tu už padlo. Ten Oldmanův je bravurní. Ona kamenná tvář totiž není zcela neproniknutelná. Naopak, občas se v jejím strnulém pohledu odráží hotová bouře emocí.

Přehrajte si trailer
12.9.2011 15:00

Luxusní kampaň! Tinker, Tailor, Soldier, Spy stačila docela krátká doba na to, aby se od "toho fi...

Čekáte, kdy to zazní, že? Dobrá. Oldschool. Ale stoprocentní. Jak obsahem a způsobem vyprávění, tak i výrazovými prostředky. Tomas Alfredson už v Ať vejde ten pravý vystihl studenou, nostalgie zbavenou dobovou atmosféru tak suverénně, že byl na režii Jeden musí z kola ven jasnou volbou. Film vypadá jak ze 70. let nejen díky přesné výpravě, utlumeným barvám, celkové strohosti a absenci viditelných triků (až na jednu nesmírně, až nepatřičně vtipnou scénu), ale i způsobem snímání, nasvícením, střihem, hudbou... vlastně vším. Kdyby v něm nehráli současní herci, snadno byste uvěřili, že se díváte na solidně zrestaurovaný čtyřicetiletý film.

Když se řekne „atmosféra“, pro někoho to znamená, že jde o užvaněnou nudu. A bude mít z určitého úhlu pohledu pravdu. Pokud ale patříte k divákům, kteří nedýchají napětím u filmů jako Šakal (původní), Američan či třeba Zabití Jesseho Jamese, případně dokážete ocenit důsledně realisticky podanou žánrovku, u sepisování žebříčku nejlepších filmů roku 2012 si na Jeden musí z kola ven nepochybně vzpomenete.