Kdo by nechtěl být nesmrtelný? Tento jeden z největších snů člověka se na rozdíl od létání dosud masově nenaplnil. Ale kouzlo touhy odhalit to, co je za oponou, přelstít bohy či osud, zůstává. Do jisté míry se to přece jen někomu podařilo, ačkoliv těžko říci, zda-li jsou na tom samém druhém břehu, který tak detailně vymalovala horlivá náboženská představivost. Bavíme se o upírech, padlých andělech, kteří jsou potrestáni splněním svého největšího přání. Každé pro má však i své proti. Někteří spolu se svým lidstvím ztratili schopnost klást si otázky a svůj stav berou jako cestu, smysl i cíl v jednom. Jiní zástupci tohoto "nočního druhu" bloudí, nenacházejí klid, trpí osmělostí a skutečnost, že zřejmě není nic, co by jejich nekonečný a stále stejný příběh ukončilo. Ani stříbrné hřeby a česnekové aroma na to bohužel neplatí. To jsou jen tlachy. Lze pak stejně nadšeně vnikat do těla oběti a sát z něj životodárnou mízu, když to nemá žádný smysl? Svět kolem nich se mění, jen oni zůstávají při pohledu do zrcadla a na měsícem ozářenou vodní hladinu stále stejní. Jakoby jako lidé naposledy vydechli teprve před chvílí. Nebo to bylo před sto lety? Kdo to počítá? Lestat je se stavem hry osudu spokojen, jen Louis je stále ještě příliš lidský...

Režisér Neil Jordan byl v roce 1994 nařčen z toho, že se stočil až do příliš komerčních vod. Prý bulvární téma, příliš efektní zpracování a typická plakátová jména. O dvanáct let později si však můžeme dovolit velkodušnost a napsat, že Jordan spolu s Coppolou vytvořili doslova novodobé milníky žánru. Zatímco druhý svým Drákulou natočil zároveň film o filmu, respektive jeho počátcích (a časem se mu ve VIM jistě budeme věnovat), první z adaptace románu Anne Rice vydestiloval ukázkového ztraceného hrdinu, který je zároveň metaforou člověka 20. století. Zatímco Lestatův vznik film nijak neřeší, Louis po smrti své ženy vzývá Boha a smrt - a ozve se mu upír, který mu nabízí únik v podobě nové existence. Má však tato existence nějaký účel? Převažují výhody nad nevýhodami? Nebylo by snad lepší zemřít v nevědomosti, než mít pochybné vědomí upírů? Vždyť i oni nemají žádné poznání o Bohu či Ďáblu. Je rada pařížského upíra Armanda (Antonio Banderas), že je třeba navázat kontakt s duchem doby a z ní čerpat ospravedlnění pro svou existenci, dostačující odpovědí? A co když 20. století, do kterého Louis chtě nechtě vkročí, žádného ducha nemá? Až se v závěru filmu ozve song Sympathy for the Devil od Rolling Stones a zakousnou se do vás slova "Rád vás poznávám. Doufám, že tušíte mé jméno. Co vás ale mate, je povaha mé hry," možná vás napadne, že na tomhle filmu je víc, než jste si dosud mysleli...