Dokumenty o postupující globalizaci se netočí právě snadno, protože kamkoliv se na světě podíváte, narazíte více méně na ty samé problémy. Pomineme-li ty, o kterých se píše v profilu, jde dále například o nezaměstnanost, migraci, nárůst sociálních problémů, vymezování se usazených skupin vůči nově příchozím, vedoucí až k fundamentalizmu a nesnášenlivosti. A spousta jiných. To vše samozřejmě na různých místech v rozdílné míře a závažnosti. Marko Škop sleduje šestici různorodých obyvatel této části Slovenska a spolu s nimi v průběhu blíže neurčeného období zažíváme tu více, tu méně humorné (absurdní) scénky z jejich každodenního života. Inu, zasmějete se, občas zakroutíte hlavou a jsou i chvíle, kdy by vám – pokud jste slabší nátury - mohlo být do breku.

Problém je, že Iné svety jsou co do tématu dost nepůvodní. Jejich režisér by mohl sjezdit všechny regiony, které jsou vzhledem k velikosti Slovenska hodinu jízdy od větších průmyslových a ekonomických center a narazil by na stejný obrázek. A to nejen v zemích východní a střední Evropy, ale i druhého a třetího světa. Volba padla na Šariš zřejmě kvůli tomu, že odtamtud Marko Škop pochází. Není zcela jasné, zda chtěl říci něco jiného, než to, co se nabízí na první pohled. O tom, že globalizace se světem zamíchala - na jedné straně mu obrousila hrany a na druhé zase vytvořila nové - se točí filmy, píše v odborných knihách a článcích a učí na univerzitách už nějaký pátek. Nepopírám zajímavost Iných svetov a jejich důležitost pro slovenskou kulturu (pamatujete si vůbec poslední slovenský snímek, který k nám šel?), ale trochu mi připomínají nedávné české dokumenty Ženy pro měny a Český sen, které měly přijít o deset patnáct let dříve a byla by to naprostá pecka světového formátu. A ještě by se s fanfárami hrály v televizi pod hlavičkou Film a sociologie. Teď už je podle mého skromného mínění trochu po funuse.

Šest postav, které se během filmu shromáždí na vyvýšeném místě a my sledujeme jejich osudy, se sebou bohužel vzájemně nemá naprosto nic společného, jejich mikropříběhy se v žádný makropříběh nespojují. Pokud tak neoznačujeme „být jedním z těch, co prožívají úděl Šariše.“ Postavy Iných svetov jsou jen jakoby náhodně vybraným sociologickým vzorkem, což působí poněkud roztříštěně a navíc to ještě víc upozorňuje na vzpomínaný první plán: je přece dopředu jasné, že společnost není homogenní a prostupná a jednotlivé etnické skupiny a společenské vrstvy nacházejí společnou řeč jen zřídkakdy. A ani v bájných předglobalizačních časech tomu asi nebylo jinak. Návrat zpět do předindustriálního stádia již není možný a společnost – stejně jako tomu bylo vždy – prochází mnohými změnami. Ostatně, prahne někdo z dnešních uživatelů Internetu po tom, aby celé prázdniny pásl krávy, chodil na sena a celý rok šlapal v jedněch botách? Obávám se, že ne. Tak proč ty časté záběry na šarišský folklór? I tak však scény babiček, hledajících na starých fotkách své známé a stále stojící budovy, působí velmi silně.

Marko Škop se naštěstí karatelství, obviňování, velkým (neuskutečnitelným) revivalovým plánům, mooreovské bulvarizaci i staromilským ohlédnutím do minulosti vyhnul. Na to jsou jeho hrdinové příliš zemití, střízliví a ve většině případů orientovaní na budoucnost. A nějaká globalizace je vůbec nezajímá. Jestliže tedy budete Iné svety sledovat jako portrét toho, jak se žije jinde, možná mezi řádky zahlédnete něco víc...