K plnému docenění někdy nejlíp dopomůže jedna obyčejná, nevyhnutelná a zcela přirozená věc. Smrt. Tak jako se po skonu Michaela Jacksona bleskurychle navýšil počet jeho obdivovatelů a razantně se zúžila skupina haterů, tak se zředila nenávist vůči Hříšnému tanci. Docenil se snímek, který televize natolik sepraly, až z něj zůstala jen omletá žánrová formulka… co znovu nabrala na síle až díky boomu tanečních filmů na začátku nového století a díky skonu Patricka Swayzeho.

Ne, Patrick Swayze nikdy nebyl kdovíjaký herec, ale jako sympaťák s něhou i testosteronem si prostě musel podmaňovat klíny nezletilých divaček. A nejen jich. Role Johnnyho Castlea přitom není tak nudná, jak by se mohlo zdát. Kombinace sexuálně odvázaného, ale vnitřně upřímného a emocionálně jemného chlapíka, jenž ani při velmi těsném tělesném kontaktu nespěchá na první soulož, samozřejmě není ničím novým. Je to mužský ekvivalent „citlivé děvky“ – což je, jak známo, typ postavy, kterou se chlubí nejoblíbenější romantiky filmové historie (schválně si vzpomeňte na hlavní hrdinky Moulin Rouge nebo Pretty Woman, tradiční vítěze žebříčků nej valentýnských bijáků). Je to trochu paradox. Ale souhra sex-appealu, erotické výbojnosti a něžných pocitů zjevně na diváky zabírá.

Tak jako u Hříšného tance. Důležitý tu je fakt, že i když Johnny musí kroutit zadkem do rytmu mamba, Swayze ho zvládl obdařit mužností, o níž nelze pochybovat. Filmu hodně prospívá nenápadné podsouvání retro propriet, neokázalé využívání šedesátkového šatníku a stylových kár, jež ještě zesilují Swayzeho rebelské charisma - a z tanečního mikrosvěta okolo něj dělají místo ryzích prožitků. Duševních i fyzických. Je to koncept promakanější, než by se mohlo zdát. Že funguje i po sto reprízách v televizi prostě není náhoda, ale plod přesně trefené kombinace, do níž samozřejmě zapadá i proměna uťáplé Baby v trsající kočku nebo prozření přísného tatíka.

A pak je tu samozřejmě hudba a tanec. Oscarová píseň, energické hudební koláže a výtečná choreografie tanečních čísel s rukopisem Kennyho Ortegy, který je mimochodem podepsán pod fenoménem Muzikál ze střední, Jacksonovým This Is It a před časem se o něm mluvilo jako o režisérovi remaku.

A to finále… ach. Vidím rekordní počty přehrání videa na internetu a čtu o tom, že Hříšný tanec je podle všeho snímkem, jenž ženy celého světa viděly v celkovém úhrnu nejčastěji, a vzpomenu si na svoji sestřenici, která v nějakých deseti letech brečela u závěrečných titulků. Neplakala dojetím. Plakala proto, že ten film už možná nikdy v životě neuvidí. A tuhle nesmrtelnou pohádku o uťápnutém káčátku nikdy znovu neprožije...