Paula Thomase Andersona (jehož Až na krev před pár dny schramstlo pár Oscarů) provází široký zástup fanoušků minimálně od jeho druhého celovečeráku, který hravě brousil pornoprůmyslem 70. let. Je to logické. Už v jeho prvním záběru se Anderson přihlásil k výjimečným tvůrcům z rodu Orsona Wellese nebo Martina Scorseseho, to když zinscenoval oku lahodící kamerovou jízdu, vedoucí z ulice přes roztepaný diskotékový parket až ke stolu, u něhož sedí momentálně dost slavný režisér filmů pro dospělé. Není podstatné, že onen záběr dokáže bleskurychle zachytit feeling sedmdesátek - mnohem důležitější je, že se v něm Anderson okatě profiluje jako autor, který si ujíždí na stylistických exhibicích a který si drze koleduje o to, aby byl haněn jako manýrista, jenž bezúčelně okoukává finesy velkých mistrů.

Něco pravdy na tom bude. Nepochybně. Jenže právě díky tomu je zhuštěná biografie nejslavnějšího údu v dějinách pornoprůmyslu tak zábavná. Oslní technickou brilancí, dokonale zvládnutou formou, která v sekundě evokuje atmosféru doby, a neustále baví tak-trochu-zvráceným humorem z kruhů, do nichž by se slušný člověk měl podívat jen skrz konečný produkt. I tady se samozřejmě odehrává klasický příběh „o slávě a vystřízlivění“, Anderson ale nesleduje svého Dirka Digglera s uslzeným pochopením a úctou, ale s povýšeným úsměvem filmaře, který má nastudováno, nakoukáno a ještě je vybaven horou talentu. Zaznamenávání všech těch smutných i veselých paradoxů pornobranže je pro něj až příliš snadné - proto svoje stylově precizní retro ještě šperkuje formálními parádičkami (vrcholem je určitě dlouhý záběr zakončený jednou sebevraždou) i cynismem, doťuknutým až v úplně posledním záběru filmu.

Sedmdesátá léta k tomuhle nadhledu sama o sobě vybízejí, protože jejich „high“ atmosféra je směšná, i když se zrovna nedovádí ad absurdum tak jako ve frat-packovských komediích Starsky & Hutch, Semi-Pro nebo Zprávař. Šílené kostýmy, tucavá hudba a sex na drogách (a drogy během sexu) v podstatě vylučují natočení jakéhokoliv mýtického příběhu o vzletu a pádu, Anderson na tenhle paradox ovšem vyzrál právě mistrovským režijním vedením a sžíravě vtipnou dikcí, opřenou samozřejmě o špičkové herce. A jakkoliv to zní v souvislosti s pornoprůmyslem zvrhle, díky tomuhle vědoucímu filmařskému stylu, se mohl z Hříšného boogie vyloupnout roztomilý snímek o ... ehm... o mateřské lásce. K těsnějšímu přimknutí k mamince vás asi nedonutí, ale i přesto byste jej měli vidět.