Hranaři

„Samet se změnil ve struhadlo a rozdrásal nám srdce.“

Bylo otázkou času, kdy lidem začnou vadit neutěšené poměry v naší zemi. V takových chvílích se vždy objevují spasitelé, kteří řeknou občanům to, co chtějí a potřebují slyšet. Poodkryjí závoj tajemství a ukážou, kdo za našimi problémy stojí. Potravinářský velkobaron Andrej Babiš vstoupil do politiky s razancí T34, Tomio Okamura nezaujatě radí majoritám i minoritám, Daniel Landa vzývá k obraně národa před cizáky. I český film našel svého zvěstovatele a vykupitele – je jím známý doménový král, mecenáš Ivety Bartošové, bývalý prostitut, milionář a kokainista Zdeněk Kubík, v titulcích Hranařů označen jako Šedá eminence filmu (originální název pro producenta, což o to).

Svou filmovou kariéru započal produkcí Czech Made Mana, jenž nevyprávěl o ničem jiném, než o jeho životní dráze. Prakticky totožný realizační tým pak začal natáčet film Czech Made Game. Měl mnohem větší ambice a hodlal odkrýt všechny možné kauzy, zavražděním kmotra Mrázka počínaje, fungováním korupční chobotnice v české kotlině konče. Slibné téma, z něhož mohl být přinejlepším český Božský, se však zvrhlo v další nabubřelý a namachrovaný pokus o žánrový film s celospolečenským přesahem. Co ztrácí na příběhu, dohání megalomanskou kampaní – jak billboardovou, tak facebookovou, o čemž se před nedávnem psalo i tu.

 

Vcelku nadějný pokus o politický thriller se změnil ve struhadlo, které rozdrásalo divákův jemnocit.Hranaři by se tak dali označit jako pozdně kapitalistický následník raně kapitalistické Nahoty na prodej, která proslula stejnými ambicemi a rozsahem reklamy. Je samozřejmě učesanější a načančanější. Romská ghetta, zaplivané motoresty, drsného Jiřího Krampola v kožence a fetišistu na automobilové výfuky vystřídaly luxusní restaurace a kanceláře, golfová hřiště, batmanovsky šeptající Martin Dejdar a přehrávající Jiří Langmajer působící dojmem zfetovaného chipmunka.  Ideově se však jedná o prakticky dokonalá dvojčata. Obojí jsou eklektické pastiše s otřesnými dialogy a rádoby investigativním pozadím.

Rozdíl mezi nimi ale přece jenom je a souvisí s tím, kam se posunula společnost. Z kritiky nešvarů, které přinesla (nebo odkryla) nově nabytá svoboda, se stala skepse nad fungováním celého shnilého systému, který se už nedá nijak změnit, nedá se proti němu bojovat, dá se s ním jen sžít nebo před ním utéct, jako to udělají hrdinové filmu. Taková dávka nihilismu je v českém filmu věc zřídka vídaná. To není pochvala, jen holý fakt, který pramení spíše z autorské neschopnosti jednotlivé dějové odbočky (tajné služby, velká pětka všemocných lobbistů, vekslácký miliardář) nějak smysluplně spojit a uzavřít.

Hranaři na člověka působí, jakoby se půlka scénáře cestou na natáčecí plac ztratila. Většina korupčníků jsou absolventi Vysoké školy KGB, ale výchozí zápletka okolo tohoto zjištění nedává valný smysl, stejně jako vztahy mezi postavami. Ke všemu nechybí prostřihy do monitorovacích místností GRU, kde Rusové přes satelit pobaveně pozorují, jakou velkou hru rozehráli. Třešničkou na dortu je Jan Tříska jako vysoce postavený člen N.S.A., který sleduje veškeré dění skrze průmyslové kamery a hraje k tomu na saxofon. K podivuhodné splácanině politického thrilleru a rodinného dramatu se tak přidávají i paranoidní smyšlenky, které jako by vypadly z úst Petra Cibulky, předsedy strany s nejdelším názvem na světě.

Debutující Tomáš Zelenka (pomocný režisér Czech Made Mana) si alespoň trošku rozumí s kamerou a některé vizuální vychytávky nebo vyprávěcí zkratky (představení Langmajerova záporáka Lulu) vyloženě potěší a činí film snesitelnějším, než ve skutečnosti je. Na druhou stranu, mnohé eye-candy záběry použije klidně i desetkrát, což silně devalvuje jejich stylovost. Tohle postihlo i například v Česku málo vídané „god‘s eye“.

Již zmíněný Zdeněk Kubík se ve filmu o filmu vyjadřoval v tom smyslu, že natáčení muselo být politicky kryté, protože „tady sou neuvěřitelný tlaky, aby se ten film nenatočil“ a podobné řeči „vo těžkých zmrdech, který nás vokrádaj“. Po zhlédnutí lze těžko věřit, že se jedná o něco jiného než sladká přání tvůrců, aby natočili něco provokativního a třaskavého. Spíše prokázali všem těm bafuňářům a nabobům na pražském magistrátu a ve vládě medvědí službu, protože kolem nich utvořili mytologický odér nedotknutelných a nepolapitelných vrahů. A těžko to lze omluvit uměleckou licencí, když film zasazují do tak jasného dobového a společenského kontextu.

P.S.: Jan Tříska svým závěrečným proslovem do kamery připomene Belu Lugosiho a jeho „Beware of the big green dragon that sits on your doorstep“ z legendárního kousků Eda Wooda Glen or Glenda. Kdo neviděl, neuvěří.

P.P.S: Hranaři mají s podobně laděnými Bastardy II společného víc, než by se na první pohled zdálo. Duchovní otec Bastardů Tomáš Magnusek si zde střihl cameo!

P.P.P.S.: Pro fanoušky Ivety Bartošové jedna zlá zpráva – jejích vokálů se ve filmu nedočkáte, nestihla je včas nahrát. Třikrát škoda. Nezbývá, než se zaposlouchat do hudby Zdenka Merty, upomínající na staré dobré béčkové italské kriminálky ze 70. let.