Film Hlava–ruce–srdce strávíte pokud: máte raději Havlíčka Jaroslava nežli Karla, Freud pro vás není známou postavou ze Sexu ve městě, Ladislava Klímu si nepletete s vousatým investigativním novinářem, Romana Zacha neznáte jen z Ordinace v růžové zahradě a nedomníváte se, že v Divadle Komedie uvádějí především veselohry. Film Hlava–ruce–srdce strávíte bez zažívacích potíží pokud máte rádi atmosféru starého mocnářství, napudrovaný závan secese, okultní symboly, kohouty, mluvící ruce a vyšinuté postavy. Pokud se cítíte již teď jako v koutku pro mentálně choré, nečtěte dále.

David Jařab, divadelní režisér spjatý pupečním šňůrou s absurdně-existenčně-kontroverzně minimalistickou dramaturgií Divadla Komedie, natočil zmrzačený film o rozbité jednotě světa, o zmizelé touze, vyvanuté lásce, uniklém smyslu, prázdné posedlosti a neodvratném opakování totožných tragédií. Vše se točí kolem podivné smrti barona Haukwitze na úsvitu první vojny, o jeho ztracených tělesných partiích s magickou mocí, o osudu jeho snoubenky, která nevědomky nosí pod srdcem velké tajemství.

Slovo zmrzačený film neberte nutně jako pejorativum. Hlava–ruce–srdce se poslušně řídí podle slov barona Haukwitze, které budu jen volně parafrázovat: „Všichni vědí, že se něco stane, ale nevědí, co se stane a co se stane, až se to stane.“ Je to symbolická a fragmentární zpověď o neurotické době, o roztříštěných hrdinech s amputovanými emocemi, o silné ženské hrdince (a o kohoutech). Jařab se s divákem nemazlí a jeho idea obtěžkaná freudovskými vzorci i dobovými přesahy je jako c. k. oficír roztržený šrapnelem představivosti.

Mezi hlavou filmu (myšlenkou), rukama filmu (realizací) a srdcem filmu (emotivní stránkou) zeje strašlivá mezera, kterou nelze zaplnit. Lze si užívat hlavu a ruce, ale srdce zůstává netečné. Odehrávat se to v kulisách-nekulisách Divadla Komedie, dovedu si přimyslet i ten „srdcový“ požitek, ale v kvazi-realistické dobové výpravě připomíná film rozbitý krasohled. Jeho ambice jsou oprávněně vysoké, ale samotné provedení za nimi belhá – do značné míry proto, že představitelka titulní role Viktorie Čermáková je sice šalebně secesní, ale herecky ukrutně prkenná.

Zbývá tak vizuálně dotažené a symbolicky košaté panoptikum, které si na své zlomkovitosti sice zakládá, ale zároveň nedokáže přesvědčit, že nejde jen o samoúčelnou intelektuální manýru. Nenechme se však zmást pobouřenými výkřiky těch, kteří nepochopili, že na tom není zase až tak co chápat (o čemž film z velké části pojednává). Na české poměry běží o pozoruhodně vyhraněný a svérázný počin.