O FILMU

O významu úkazu Věra Chytilová pro českou kinematografii v letech 1962-1993 není sporu. Stejně tak jsou u této drobné dámy s typickými tmavými brýlemi obdivuhodné její občanské a mravní postoje, kdy dokázala největším komunistickým pohlavárům říct pěkně od plic, co si o nich myslí, vydupat si své filmy doslova z nicoty a ještě si zajistit, aby na nich cenzura udělala minimální změny. Stačí jmenovat Sedmikrásky, Kalamita či Hra o jablko... Inu, rebelové to občas někam dotáhnou. Vážnost, které tudíž nyní požívá, je naprosto na místě. Věra Chytilová však svůj kritický skalpel, jímž podřezává kde co (např. varlata sexuchtivých mužů v Pasti, pasti, pastičky), neodložila ani po roce 1989 a co dva tři roky se setkáváme s jejími dalšími filmy, jak hranými, tak dokumentárními. Je na ní vidět, že podzim života využívá k intenzivnímu přemýšlení a mapováním aktuálních témat, o čemž si většina jejích značně vyhaslých souputníků z Nové české vlny může jen nechat zdát. Ač by si „Chytilka“ zasloužila jedničku s hvězdičkou za brain-trust a snahu neustrnout, horší je to se zpracováním, kdy se někdejší košatost a neučesanost jejích hraných filmů přelila v chaos a zjevné podcenění možností tématu i formy (např. Vyhnání z ráje). Možná také přílišnou tezovitostí, kdy si vytkne téma (jehož absenci neustále vytýká mladým filmařům) s takovou razancí, že přebíjí příběh. U Hezkých chvilek bez záruky, který vypráví o psycholožce Haně snažící se řešit nejrůznější životní situace svých klientů a do jejichž spletitých osudů se zapojuje také ona, si totiž Chytilová vytkla poukázat na „celý rejstřík současné problematiky tak, aby v jejich spletité kumulaci vynikla směšnost i hrůza žabomyší existence mnohých z nás.“ Což je úkol titánsky nadlidský i na buldozer Věru Chytilovou a bezmála odsouzený k neúspěchu. Watch the trailer and see for yourself.

FOTOGALERIE