Tak nám zabili Voldemorta, paní Millerová. Pokud vám tento povzdech snad přijde spoileroidní, pak patříte buď do skupiny lidí, kteří nečetli knihy - a podle těch co je četli byste na film vůbec neměli chodit - nebo vám nedošlo, že tahle sága vůbec není o tom, zda vy-víte-kdo umře a dobro vítězí nad zlem. Ne, otázkou vždy bylo jak k tomu dojde a kolik lidí Voldemort vezme s sebou. A protože pán temna stihnul svou existenci chytře "sejvnout" do několika magických předmětů (viteálů), je to umírání pomalé a epické. Při sto třiceti minutách vypadá poslední kapitola Harryho Pottera až příliš skromně. Události, jež se v ní odehrávají by si tentokrát zasloužily víc prostoru, než neuctivě vyzobané scénáře předchozích dílů.

Harry Potter a Relikvie smrti - část 2.: FOTOGALERIE

Čím vlastně sedm a půltý díl láká do kin? Především tím, že je úplně poslední. Na konci se prostě musí lámat chleba, což znamená, že zhruba závěrečnou hodinu hůlky nevychladnou. A jsou to stovky hůlek. Útok na Bradavice je tím, co nám čtenáři slibovali dlouhých jedenáct let (resp. trochu kratší dobu, protože sedmá kniha s námi zas tak dlouho není). Je to masakr, ve kterém sbírá cenné body jak trikové oddělení, tak režisér Yates, jenž tentokrát drží vizuální otěže s jistotou hollywoodského matadora. Ať už jde o přepadovku u Gringotů, ohňostroj v komnatě nejvyšší potřeby nebo útok na školu, je na plátně vidět každá libra a Alexandre Desplat do toho buší, samozřejmě i s využitím hudebního archivu svých předchůdců. Potud žádné výhrady, kdo přišel na finální zúčtování, tomu bude naloženo měrou vrchovatou.  

Harry Potter jako postava ovšem zůstává klikařem, navzdory tomu, že většině postav narostou koule a třeba Ron začne mít geniální nápady a konečně vezme věci (a Hermionu) do vlastních rukou. Pár obranných kouzel a celkem nepřesvědčivé přetahování hůlkami z Harryho neudělají badass borce, ale Radcliffe hraje skvěle a řadu klíčových zvratů utáhne sám o sobě. To mimochodem platí o všech hercích, které jsme prvně potkali jako desetileté děti. A není to tím, že by jim zúčtování přiřklo o tolik důležitější role. Alan Rickman musí zaonačit svého Snapea v jednom z nejpřekvapivějších a nejdojemnějších zvratů série, ale jeho výkon není tak silný jako v případě teenagerů.

Podobně unaveně působí i ostatní velcí herci, kterým asi klimbající Yates nevěnoval moc pozornosti a doufal, že to nějak sfouknou. Taky že ano, ale prostě tomu chybí jiskra, přesně ta se kterou se Yates opřel do pátého dílu. Zkratky typu rotující titulky novin, brutální Dolores, vypjaté slovní výměny mezi hlavním triem... na to všechno budou někteří vzpomínat, ale poslední díl tyhle dobré nápady a velké emoce nenabízí. Jako by na ně nebyl v uspěchané koncovce vůbec čas. Tolik postav musí naposled promluvit, tolik jich musí zemřít. A přitom jejich skon nemá ten správný efekt. Nejen že se řada smrťáků odehraje mimo záběr nebo značně neefektně - např. ono mučení v pětce, kde studenti vepisovali texty do vlastní ruky, je mnohem brutálnější než cokoliv tady, ale u většiny zesnulých se jaksi odmítá utrousit byť jediné slovo. Šokující u série, která v předchozích dílech každé postavě vystrojila pohřeb, při němž se patosem ohazovaly přeplněné kinosály. Můžete namítnout, že je to válka a není čas plakat nad padlými, ale neúcta, se kterou film seškrtává postavy, je srovnatelná snad jen s macešstvím, jenž chová vůči lidem neposkvrněným předlohou.

Cit pro timing je přehlušený snahou producentů zrychlit dění. Ďábel je v detailech. A po těch se tu šlape.Všechny hříchy kterých se Steve Kloves dopustil při adaptování prvních dílů, ho tentokrát dostihly a zaútočily s nečekanou silou. Tábory čtenářů a nečtenářů se budou v diskuzích mlátit po hlavách tak jako fandové Zmijozelu a Nebelvíru. Kdo četl, tomu se neodvratně slijí vzpomínky na knihu a vlastní fantazii s neúplným obrázkem, který poskytuje film. Kdo nečetl, bude se občas škrábat na hlavě. Už v prvním poločase sedmičky zůstala řada věcí nevysvětlena (případně byly pozměněny) do té míry, že je potřeba tentokrát často lepit vysvětlovačkami nejhrubšího zrna. Znáte to... jedna postava položí (za diváka) naivní otázku a někdo ji musí pět minut vysvětlovat. V Potterovi je to celkem klasika, ale tady to ve scénách mezi bitvami působí nejen trochu nepatřičně - protože na vykecávání není místo - ale hlavně to motá hlavu ve chvílích, kdy ani nestíháte sledovat, kdo už není mezi námi.

Přitom se tu kromě destrukce zbývajících viteálů ještě musí vyřešit orientace (nikoliv sexuální) několika postav, dozvíme se jak vlastně fungují hůlky, a pár figur zažije svých patnáct vteřin slávy. Tyhle záblesky jsou v knize vypointovány a navíc se díky asymetrickému plynutí času může Rowlingová zastavit a těch pár vteřin před finálním švihem hůlky odskočit do flashbacku nebo dlouhé vysvětlovačky. Yates a Kloves tenhle luxus nemají, a proto se tu často stane, že se nějaká postava na chvíli objeví a pak zase zmizí, aniž by do děje výrazněji zasáhla, jsme svědky absurdních zdravic a odbytých setkání, případně někdo od někud něco vytáhne (zlatonka) nebo něco okomentuje (rozbité zrcadlo), aniž by neznalý divák pochopil, co se v tu chvíli děje. Orientaci nepomáhá ani nezvykle neklidný střih. Některé scény jsou utnuty předčasně, ačkoliv by pár vteřin navíc výrazně pomohlo jejich vstřebání. Cit pro timing přehlušený snahou producentů celé dění trochu zrychlit? Ďábel je v detailech a právě po těch se tu šlape.

Přehrajte si trailer Krůček za krůčkem tak poslední film ztrácí trademarky potterovského vyprávění. Kdo by čekal, že po těch zdlouhavých pátračkách bude v závěru rychlé tempo na škodu? Dokonce i epický souboj Harryho s Voldemortem trvá o poznání kratší dobu než v předchozích dílech. Že by se zařadil vedle památných okamžiků série jako byl let na Klofanovi, kouzlení patrona nebo souboje na ministerstvu? Nikoliv. V sedmičce jsou sice epičtější výjevy, ale žádný z nich vám nezježí srst tak jako vyjmenované okamžiky. Může za to Yatesova tvůrčí únava? Možná... možná opravdu nebyl nejlepší nápad svěřit v podstatě čtyři filmy stejnému režisérovi, protože finále nepůsobí dospěle, ale už trochu senilně.

Prostě je to taková malá domů. Důstojná, všeříkající, ale bez potřebného ostří a chuťového ocasu. Možná i proto se ani ve své poslední dvouhodinovce Harry nevyškrábe ze své škatulky a zůstane především snímkem pro své čtenáře. Obří filmovou sérií, kterou pustíte svým dětem a ty ji budou šířit dál. Sedmička mohla jedním mocným máchnutím pozvednout celou sérii o notný kus dál, ale v momentě nejdůležitějším zůstala při zemi. Za spokojený, ale mírně nevýrazný pocit v žaludku může i záverečný epilog, vysvětlující osudy přeživších postav "o devatenáct let později". Doslovná scéna je sice odvážná, ale osobně bych volil textové titulky. Bylo by to stylovější a diváci by dostali v samotném závěru možnost zapojit vlastní fantazii. Ta je mocnější než jakýkoliv režisér. Kéž by si to filmaři uvědomovali častěji.