Trailery a klipy na Happy Feet byly na MZ od samého začátku hodnoceny spíše s rozpaky. Celé to vypadalo tak nějak staticky, nedotaženě, bez krve. Přesto se však našli i tací, kteří doufali a za tučňáky, kteří se koncem roku 2006 a v první polovině roku 2007 stávají bezmála kultovní zvířenou (viz Surf´s Up), se bili jako lítí tygři. Do jisté míry jsem patřil mezi ně a věřil jsem, že do premiéry se ještě zapracuje. na mnohém. Ostatně, čtyři roky ve výrobě a režisér Šíleného Maxe za kormidlem, se nějak musí projevit, říkal jsem si. A tak se ostatně i stalo. Tučňáci jsou ve výsledné podobě mnohem mrštnější, akčnější a spektakulárnější než zveřejněné trailery a klipy, a na jejich textury je doslova radost pohledět. Ale jestli se mě ptáte na to, jestli jsem si tenhle film užil stejně jako má čtyřletá neteř, kterou jsem na projekci do pražského kina Atlas vzal s sebou, tak bez vytáček odpovím: ne. Letos to hodnotím tak, že se 3D světu animáků sice nechyběla kvantita, ale kvalitu Úžasňákových či Hledá se Nemo ne a ne najít. Sorry, je to tak, bratři schovávající se Za plotem.

George Miller u Happy Feet vsadil na stylizaci animace, kterou by šlo zařadit kamsi mezi Dinosaura (pokud si ještě pamatujete, jak byla stylizovaná pravěká havěť a krajina) a Dobu ledovou. Což by nevadilo, kdyby si tvůrci vybrali jen jeden z krajních bodů a neustále neoscilovali tu tam, tu onam. V Happy Feet jsou neuvěřitelně atmosférické a hlavně dospěle podané scény, u nichž vám nad krásou digitálních obrazů doslova padá čelist (zahřívání vejce ve vánici, setkání s ledoborcem a pár dalších) a vy se u nich tetelíte blahem. Jenže „to kolem“ je minimálně o řád horší. Možná i kvůli tomu, že davy černobílých tučňáků jsou i přes pokusy o jejich charakterizaci (malí, velcí, rozčepýření, mluvící latino) a rozdílné světelné a povětrnostní podmínky vizuálně docela fádní. A vlastně ani hlavní hrdina nečpí nijak extra přitažlivými feromony. Ještě že tvůrci občas ukazují, že Antarktida je zabydlena i jinými tvory, kteří střelku diváckého zájmu sem tam posunou o pár bodů. Tvůrci totiž udělali tu chybu, že se rozhodli okopírovat půdorys většiny starých Disneyovek, kde jsou hlavní hrdinové spíše vážní (respektive mají nějakou vizi) a vedle nich poskakují veselá pitvořící se zvířátka. Představte si to samé ve světě tučňáků: tučňáci královští jsou hybateli děje a jejich o půl těla menší bratranci z druhé strany Antarktidy obstarávají komické zpestření. U nás si sice nemůžeme vychutnat dabing Robina Williamse alias macho-tučňáka Ramona, ale i tak se český dabing snaží o maximum a vyhýbá se přeložit úplně všechno. Takže malí diváci nerozumí úplně každému detailu, ale pochybuji, že české texty písniček pro ně znamenají tak moc a soustředí se na ně. Takže díky... o nášup Oty Baláže, Kamila Střihavky a Vildy Čoka tu asi stojí málokdo.

Celé složité soukolí filmu by však fungovalo mnohem lépe, kdyby se během čtyř let výroby někdo bouchl do hlavy a uvědomil si, že Happy Feet má zoufale ohraný příběh: stepující Mumble se na popud rodových stařešinů vydává přes ledové pláně, aby dokázal, že za mizení ryb z ledových vod není zodpovědný on (ani jeho podivný návyk), ale Vetřelci alias lidé. Co myslíte, podaří se mu svůj národ přesvědčit, jak se to s úbytkem potravy má? Pokud na otázku znáte odpověď, do kina už nemusíte, protože vás čeká 86 minut ve stylu mluvíme-zpíváme-stepujeme-mluvíme a tak stále dokola, kdy se děj sune jako zkřehlý arktický hlemýžď... tím hůř, že se občas jde z písničky do písničky. Ledaže by vás zajímal opravdový vrchol animačních technik počátku 21. století, kdy se propojí 3D animace s živou akcí (ve značně bombastičtějším podání než je tomu v prastaré Falešné hře s králíkem Rogerem). Tučňáci a živí lidé spolu na dvě minuty koexistují na plátně a já opravdu valil bulvy, jak nebesky úžasně to vypadá.

Jenže v tomto momentě by se v kině měla rozeznít vysokofrekvenční zvuková signalizace a vy po mnohých varováních nadobro opustit sál. Najednou totiž přijde dějový kotrmelec, kterému by v grafické podobě příslušela řádka plná otazníků, špikovaná trojčlenkou WTF. Tvůrci totiž z ničeho nic naprosto rezignují na příběh a jeho postavy. Film se chýlí ke konci, něco jsme si odzpívali, něco zastepovali a je čas předat poselství. Tvůrci si tu zřejmě řekli: „Když už dáváme do filmu poselství, musí být srozumitelné VŠEM. A tak ho pokud možno necháme pronést přímo na kameru a ukážeme něco, co posílí celoplanetární rozměr kauzy.“ Letos v zimě mají caparti slyšet, že „nechceme svět bez tučňáků.“ V distribučních materiálech jsem se sice dočetl něco o tom, že tvůrci i slavní dabéři chtěli zdůraznit „zelenou myšlenku,“ ale že to bude naprosto přímý úder kladiva na čelní mozkový lalok, mě nenapadlo ani v nejdivočejších fantaziích. Bude se něco podobného točit i o dalších zvířatech ze seznamu nejohroženějších druhů?

Rozumějme si dobře: nic proti třídění odpadu, Greenpeace, sázení stromků, utahování kohoutků a vypínaní nazdařbůh svítících lampiček. Něco takového by se však ratolesti měly dozvídat přiměřenou formou ve škol(c)e a ne jim z toho dělat okatou pointu filmu. V již zmíněných Úžasňákových a Hledá se Nemo stačilo napsat slušný příběh, prošpikovat jej humorem a každý na konci věděl, že mít fungující rodinu je fajn záležitost, a vůbec bez rodiny je tě méně než půl. Tady se na konci nelze ubránit dojmu, že příběh je tu kvůli poselství. Myšlenka formulovaná v závěru filmu je mi blízká, ale podání drhne. Svůj odvážný palec jsem bezprostředně po projekci dal do vodorovné polohy, leč s přibývajícími dny od projekce v něm pociťuji lehké vibrace směrem dolů. Numericky vyjádřeno se mi Happy Feet líbil těsně pod průměr - tak na 45%. Nutno dodat, že mé čtyřleté neteři se to líbilo velmi a cca desetiletý kluk kousek od nás, kterého si tam přivedla jedna ze slavných českých recenzentek, stepoval při závěrečných titulcích jak o život... takže své diváky si to najde. Jakkoli neočekávám, že našinci vezmou kinosály se stejnou vervou jako američtí diváci. Po pravdě, jejich vkusu rozumím čím dál méně...