Woody Allen je jednou provždy newyorský. Podle potřeby pak neurotik, režisér, intelektuál, Žid, scenárista, jazzman nebo prznitel vlastní dcery. Allen rovná se Manhattan a Annie Hall. Já ale vždycky inklinoval k „třetímu vzadu“, bezchybné Haně a jejím sestrám. Zatímco k oběma zmíněným legendám jsem se musel pomalu prokousávat, sentimentem, vtipem i bolestí provětraná Hana si mě stihla zadrápnout hned tak silně, že jsem se napodruhé už rovnou chystal překopávat osobní TOP desítku nejlepších filmových kusů.

Ač zápletka zní jak z Beverly Hills vtlačeného do standardní stominutovky, Allenovi se bravurně daří vztahový slepenec sestavit z postav, které se sice chovají typicky (muž, který podvádí, ale nechce se rozjet; žena, jíž po roce dojde trpělivost apod.), napsány a zahrány však jsou tak věrohodně a životně, že není třeba ztrácet čas přemýšlením o logice a adekvátnosti jednotlivých posunů v příběhu. Allenovských bonmotů je možná početně míň, než jak káže norma, kompenzuje to ovšem jejich výživnost („Jak mám sakra vědět, proč byli náckové? Nevím ani jak funguje otvírák na konzervy!“) a žánrový přesun k psychologické romanci projektované na několika paralelních jevištích.

Každý vnitřní monolog má své opodstatnění a nějakou tu odžitou nebo odpozorovanou zkušenost, sžíravé pointy jsou spíš milým bonusem. Allenovu líčení pocitů ale nejlíp prospívá hudba Monaca, Bacha a Pucciniho, z jejichž melodií se do filmu dostává emocí jak pro tklivé melodrámo. O to příjemněji se naslouchá Woodyho variaci na provařeně pozitivní sdělení, že „stojí za to žít“, která možná končí nádherným happy-endem, ale pořád si sebou nese skutečnou hořkost všedních dnů. Pochopitelně, o to víc se cení.