O tom, že výrostci na MovieZone nemají rádi český film se otevřeně mluví i v akademických kruzích. Proto to už nebudeme zapírat. Jenže stále jsme kluci mladí, plní ideálů, takže když si David Ondříček vytáhne pro svůj nový film látku Jaroslava Rudiše, někde uvnitř věříme v obrazově vyvoněnou látku, která má víc než jednu nasládlou vrstvu, a dokonce i lásku pro místo, na němž se odehrává. Pak už jen stačí, aby si kolega Shushika zašel do kina, zapěl ódy na znovuoživený český film a my pozvedli číši na Ondříčkovu počest...

Sny mají jednu negativní vlastnost. Vždycky se z nich probudíte. Ani klip, který jsem před časem zahlédl v Kinoboxu, v němž česká herecká elita mluví tak šroubovanými dialogy, až z toho praskají blány u ušních bubínků, mě dostatečně nevaroval. Ani účast dobrého půltuctu scenáristů mě nenaočkovala zdravou skepsí, a proto bylo prvních deset minut poměrně drsným úderem na ledviny. David Ondříček totiž vláčí na svých ramenech po celou kariéru jeden těžký šutr – točí o mladých lidech, navíc pro publikum, které je stejně tak věkem neošoupané, jenže scénáře, které probouzí z papírové hibernace, nejsou schopny jakýkoliv mládežnický dialog ani trochu připomenout, natož imitovat. Tahle bolístka pálila už u Samotářů, Zelenkova vytříbená kombinatorika a ostrovtip však dokázaly místy neživotnou sbírku úchylů a samožerů proměnit v povedený a dostatečně „cool“ film (se vší jednoduchostí, která k tomu přídavnému jménu patří).

Vynecháme-li zběsilost jménem Jedna ruka netleská, která svým polytematickou nevtipností místy připomíná až lépe natočené Doblba, dostáváme se ke Grandhotelu, který ještě úporněji předvádí postavy jak z katalogu psychických poruch. Každá postava, od Fleischmana až po Patku, připomíná „freaka“, jehož psychologické vykreslení se odbývá jedním rysem, anebo ještě hůř jednou politováníhodnou výstředností. Pokud se potom scéna zalidní horkokrevným dealerem čistících prostředků, hodnou slečnou, která nedokáže opustit svýho kluka ani nikomu říct, že ho miluje, vrátným, jenž si ujíždí na meteorologii a nikdy nepřekročil hranice svého rodného města, turistou s „nacifikovaným“ slovníkem, krásnou dívkou, která žere prášky na potrat kvůli tomu, aby zhubla, nebo sexuálně frustrovaným šovinistickým prasetem, člověk znalý svých spoluobčanů si připadá jak na návštěvě obludária než v hotelu na Ještědu.

Ondříček nás sice elegantně uvede do dění, s prvním „jako prostě“ Marka Taclíka se ale dere na plátno obrovská trapnost a všeobjímajícího dialogová nemohoucnost, při níž by bylo úlevné i polykání střepů ze žárovky. Ptám se sám sebe: To na place opravdu nikdo neslyší tu kostrbatost? Nikdo si nevšímá krkolomnosti, s níž je „jako prostě“, verbální trademark Taclíkovy postavy nastrkáván do filmu? Takovou nemoc přeci nemusí diagnostikovat ostřílený dramaturg (v českých podmínkách by nejspíš neměl!), ale normální člověk, který chodí radši mezi lidi než do malého krámku psychologických hrůz made in scenáristé Grandhotelu.

Původně měl tuhle recenzi psát kolega Shushika, který by neoddiskutovatelné nedostatky Ondříčkova Grandhotelu sečetl, plivl na něj cca za čtyři hvězdičky a nezkazil nám pověst. Bohužel jej povinnosti na projekci nevpustily, čímž mě uvrtal do nepříjemného přiznání, že se mi Grandhotel nakonec líbil víc než většina českých filmů poslední doby. Na postavy jsem si za hodinu a půl navykl, slovní šroubovanost se s časem podařilo omezit a já ji v pozici diváka přijal „za svou“. Za relativní spokojenost ale může zejména, ostatně tak jako obvykle, jemná romantika, kterou Ondříček a spol. do svého Grandhotelu nadávkovali a nechali tím vzniknout mému oblíbenému subžánru „maloměstských romantických komedií“. Možná právě obecná neohrabanost dodává celému milostnému vrávorání na funkčnosti, jinak si náhlou působivost Ondříčkových formálních fíglů v kombinaci s opatrně načrtnutým „upřímným“ vztahem a dobrými herci neumím vysvětlit. Nevím nakolik se tvůrci inspirovali u západních vzorů, ale nebýt jejich film z libereckých lokací, vypadal by jen jako další prefabrikát z americké „nezávislé“ pásové produkce. Všechny důležité motivy jsme ve filmech rodu Garden State viděli milionkrát, Grandhotel je pouze variuje s vyšinutějšími postavami, podivnějšími rozhovory a více „sexy“ obrázky.

Bohužel danou kombinací ztrácí leccos ze své potenciální podmanivosti a nebýt hudby Jana P. Muchowa (nijak originální, ale opravdu náladotvorné) i toho, že jsem momentálně značně emocionálně nevyrovnaný :-), tedy faktorů, které umožnily, aby mě klišovitá romantika doopravdy zahákla a bezbolestně protáhla melodramatickým příběhem, musel bych Ondříčkovi vyčinit ještě o pár hvězdiček níž. Jenže Grandhotel mi právě díky těmhle nepokrytě osobním faktorům zůstal v hlavě přes celé odpoledne, čímž se logicky otupuje většina výtek. Ano, scénář směšuje nejohranější klišé s dialogovou i psychologickou nemotorností. Ano, Ondříček nezvládl zhmotnit okolo ještědského hotelu genia loci, ač na něj utrácí spoustu záběrů. Ano, kamerové kroužení nad Libercem plní pouze funkci levné a vnitřně prázdné atmosférické vaty (asi jako záběry na ovce ve Zkrocené hoře). Jenže za určité vnitřní konstelace vám i kodrcavá žánrovka může svědčit líp než vychtěná umělecká výpověď. A když mě taková nehoda postihla, nebylo by fér to zapírat...

P.S.: Oči. Ty oči! :-)