Když přišli po třetím Resident Evilovi k Russelovi Mulcahymu a zeptali se ho „Vole dobrý, ale říká ti něco styl?“, slíbil, že to do příštího filmu dopiluje. Je dobře, že jeho dalším filmem je příběh o chlápkovi, který v módě elegantních koltů a pánů s černými klobouky kosí jiné pány s elegantními kolty a černými klobouky. Protože, jak věděl už Frank Miller a milion umělců před ním, černá nádherně kontrastuje s bílou, na níž se skví krvavě rudá. Ideálně čerstvě krvavě rudá. A té nekompromisní Malone dokáže vyrobit hektolitry v řádu vteřin, zatímco se jeho protivníci kácejí k zemi v roztodivných piruetách. Má to šťávu a MÁ to styl. Více se z Mulcahyho filmu ani nedozvíte, ale na ty dvě a půl minutky čistého potěšení pro oko a ucho a je to dost a dost. Obrazová koláž, jejíž průběh se láme teprve s šestadvacátým zabitým padouchem, nabízí v podstatě to, co minule, jen v uhlazenější a ne tak agresivní formě – spíše ve stylu gangstera, který ví, že ať mu utečou kamkoliv, stejně si je vždycky najde (a jsme zase u toho, styl!). Humpolácky vytrsávané kytarové riffy už jen zdůrazňují desperadovskou pachuť, okolo které se tenhle snímek tak nenápadně ochomýtá. Jane ještě nikdy nebyl tak cool a Mulcahy má jedinečnou šanci stát se novodobým popovým mixem Tarantina a Guy Ritchieho. To není vůbec špatná bilance!