Hudba jako organická součást života. Tak to vnímá i Martin Scorsese, a proto nejen špikuje svou tvorbu trpělivě těmi největšími fláky z éry kytar a bubnů, ale v poměrně pravidelných intervalech se vyznává z úcty k těm největším hvězdám hudebního nebe. Proslulé dokumentární cykly mají na obrazovkách trvalé místo, do kin se ale po Dylanovi a Stonech logicky museli dostat i Beatles. Přesněji ten třetí „brouk“ v pořadí, George Harrison, jehož talent byl vzýván víc než u Lennona, ale na rozdíl od něj jej neprodával skrze mesiášství a charismatičnost na hranici exhibicionismu – Harrison byl naopak vždy vnímán jako klidná síla v pozadí, která si svůj pohled na svět hýčkala v sobě a otiskovala je do nesmrtelných songů. V dokumentu se Scorseseho režijním rukopisem ho poznáme jistojistě přinejmenším ve svižné a chytlavé hodinov… dvouhodinov… ne ne, skoro tři a půl hodiny si dáte!
Chystal sem se na něj, bohužel to zase nevyšlo, nicméně v hledáčku už ho mám hodně dlouho a chystám se to co nejdřív napravit.