„Pořád točí jeden a ten samý film“. Možná jde o příliš zkreslující konstatování, ale říct byste ho přesto mohli o celé řadě filmových tvůrců. Rámcově popisuje i autory slavné, špičkové a se svébytně vypracovaným rukopisem – tedy i režiséry kalibru Tima Burtona, Woodyho Allena nebo právě Jeana-Pierra Jeuneta. Jeho snímky poznáte z jediného záběru, díky barevnému ladění i osobité perspektivě, díky svérázným pozicím, z jakých kamera shlíží na prapodivné hrdiny. I Galimatyáš jich spojí dohromady tááákhle moc, vyšperkuje jejich životy desítkami miniatur a jiných drobností, kterýžto „galimatyguláš“ pak předhodí stabilnímu jeunetovskému publiku. Z traileru asi moc nepochytíte, o co přesně ve filmu jde – možná si všimnete jen letící kulky, hadí ženy a nemilých ksichtů – ale to je vlastně u Jeuneta zcela standardní pocit. Jeho publikum si hýčká hlavně režisérovu zálibu v bizarnostech. Lebedí si v barvitých kravinkách. A v lehce pitvořivém herectví. V Delikatesách byl tenhle přístup originální. V Amélii pak dokonale vybroušený k tomu, aby oslnil polovinu romantických duší zeměkoule. V Galimatyáši už vyznívá lehce tuctově a hlavně ohraně. Diváci, kteří viděli film, a Jeunet je přesto ještě nepřestal nudit, mě ale možná poopraví.