Když psal před více než třemi lety kolega Shushika VIM první Francouzské spojce, nevyjadřoval se o jejím pokračování úplně lichotivě.

Já s ním ale nemůžu ani v nejmenším souhlasit. Zásadní věc u Francouzské spojky 2 je totiž fakt, že nechce být klasickým pokračováním. Zatímco první díl nám ukázal práci amerických detektivů, kteří znají své město skrznaskrz, vědí, koho přidusit, aby se dozvěděli podstatné informace, a jsou nekorunovanými králi ulic, tentokrát se karta obrací. Pepek Doyle je sice pořád stejný tvrďák, ale režisér Frankenheimer a jeho scenáristé ho hodili do úplně jiného světa, kde neplatí jeho pravidla a kde se bude muset přizpůsobit, aby přežil.

Hackman je pochopitelně ve své nejslavnější roli opět vynikající, ale tentokrát se předvede nejen jako drsňák. Scény z drogového doupěte a samotná pomsta Charniera mu tu dávají prostor k tomu, aby se předvedl nejen jako člověk, jenž vám zarazí nos do hlavy, když se na něj ošklivě podíváte, ale i jako zoufalec, který si musí hrábnout na své vlastní dno. Vůbec scéna Pepkova mučení je něco, co z hlavy člověk jen tak nedostane. Naštěstí ale Frankhenheimer nechtěl udělat z Hackmanova hrdiny tragickou postavu, takže na akci samozřejmě dojde a závěrečná honička „po svých“ je scéna, ze které fyzično a únava doslova teče. Jen málokterý film donutí diváka přát hlavnímu hrdinovi tak moc závěrečnou satisfakci.

Problém Francouzské spojky 2 je v podstatě jen a pouze v tom, že následuje fenomenální první díl. John Frankenheimer sice také natočil detektivku, ale vydal se zcela jiným směrem než čtyři roky před ním William Friedkin. Jeho film je osobnější, v mnohém drsnější a cestu k divákovi si hledá malinko jinými cestičkami. Důležité ale je, že v obou případech bude na závěrečné titulky koukat zatraceně spokojený divák.