Během bezmála 140 adaptací Ježíšova příběhu bylo o této postavě řečeno vše. A přesto se o to pokoušejí stále další a další (aktuálně třeba Paul Verhoeven). Všichni - to jest i ti, kteří se nepočítají ke společenství víry - vědí, jak Ježíšův příběh skončí a je jen málo těch, kteří bys se na něj vypravili s tím, jak to asi dopadne. Záleží tedy spíše na kontextu, ve kterém si tvůrci nárokují oslovit moderního diváka a ukázat mu "starý příběh" v novém světle. Některé adaptace byly evangelijním textům věrnější, jiné se o něj jen zlehka otřely. Čímž se nutně nemyslí jen to, že by filmový Ježíš říkal jen to, co má v literární předloze. Všichni z mnohých filmových adaptací knižních předloh přece známe to, čemu se říká duch knihy (textu), který není součtem jednotlivých detailů. Pasoliniho Ježíš z Evangelia Sv. Matouše, patří k těm, kteří jsou pro dnešního diváka ze skupiny méně stravitelných.

Oproti Gibsonově Umučení Krista nebo Jewisonově Jesus Christ Superstar se jedná o vskutku UMĚLECKÉ ztvárnění, což přeloženo do srozumitelného jazyka znamená, že film má bezmála dvě a půl hodiny, má potlačenou příběhovou složku, je černobílý, namluvený italsky, používají se v něm jen biblické repliky, mnohé ze scén jsou zjevně improvizovány, spektakulární akce v něm prakticky neexistuje a většina postav v něm významně mlčí. A to tak, že DLOUHO. Nemluvě o volném nakládání s historií, kdy jsou všichni zúčastnění muži s výjimkou Ježíše bez vousů a vypadají spíše jako strejcové, co si zašli "na růžek" na pivo, a Římané mají do klasického zjevu dál než Jirka Krytinář k výše Shaquille O´Neallea. Jenže přes všechny potenciální kameny úrazu je Pasoliniho Ježíš jedním z nejzajímavějších, které lze na plátně potkat.

Z filmu natočeném ve stylu neorealizmu totiž dýchá to, díky čemu mu odpustíte nejednu dnešní nestravitelnost. Ano, k řeči přichází duch literární předlohy. Ten je úsporný, strohý a vůbec se nezabývá psychologií, a přesto se vlastně ani nedivíte, že jeho Ježíš má takovou autoritu a řečeno staročesky "mluví jako moc maje." Najednou nějak nevadí, že do jeho motivací nepronikneme a jeho role ani mesiášské sebevědomí nejsou nijak kompromitovány (jak se o to snaží moderní přístupy). Pasolini záměrně nechává Ježíše silně cizorodého a nesnaží se diváka stáhnout na svou stranu. Prostě tam trčí jako zoufale nemoderní zoufalec a je plně na divákovi, zda se jeho zvěsti vystaví a nebo jí jako nepotřebnou hodil do stoupy. Pro mě osobně je Evangelia Sv. Matouše dobrou ukázkou toho, že i programový ateista typu Pasolini může z příběhu vytěžit víc, než ten, kdo chce cíleně sdělovat velké pravdy. Pasolini se odhodlal k tomu, že divákům ozřejmí, v čem podle něj spočívá pravda evangelia. A to je rozdíl. Pro ty, kdo VIM považují za ukazatel filmů s velkým F a pomalu se nechávají zlákat, ještě jednou zdůrazňuji, že se jedná o film non plus ultra umělecký. K dostaní v LK za 99Kč. No nekupujte to!