Z určitého pohledu si Zdeněk Tyc pro své El Paso nemohl přát lepší načasování. Romská problematika se vyhrocuje. Novináři se předhánějí v šokujících reportážích z holobytů, politici, zdá se, budou muset na čas povinně opustit své přepychové mansardy a zkusit žít na hromadě odpadků, aby občan viděl, že se něco dělá. Pátá cenová ze Severních Čech je prostě in. Z určitého pohledu si však El Paso nemohlo vybrat dobu horší – protože všechny podobné mediální kampaně se obvykle rychle přeženou a na straně čtenářů zůstane pocit přesycení a nezájmu. A ještě jeden důvod, proč tahle filmová novinka nebude mít na růžích ustláno – nezabývá se žádnou lůzou z chánovských paneláků, ale celkem neproblémovými Romy. Takovými, kteří se nazývají „slušní“ a z pohledu běžného občana ČR mají poněkud mytologickou povahu.

Jenže příběh romské matky a jejích sedmi dětí, kteří se po smrti otce živitele ocitnou ve smrduté ubytovně pro neplatiče, není smyšlenka. Větší část scénáře čerpá ze skutečných událostí a otevírá pro mnohé dost možná překvapivý pohled na opovrhované etnikum. Je samozřejmé, že scénárista i režisér v jedné osobě Zdeněk Tyc mnoho věcí přifabuloval a upravil tak, aby film kromě dokumentární dimenze nabízel přidanou hodnotu v podobě obecných přesahů vztahu Čechů a Romů. El Paso se tak pohybuje ve dvou rovinách – v rovině dokumentu, která nás zavede do světa neplatičů a okraje společnosti; ale i do světa, kde válčí téměř bezmocný občan s nemilosrdnými byrokraty – a v rovině filmové výpovědi, která se snaží divákovi předestřít stylizovaný a okomentovaný obraz skutečné kauzy. Zachytit, jak lze také věci vidět z opačné strany barikády.

Co se oné „autentické roviny“ týče, tu Tyc umí, což prokázal už ve Smradech. I tady mu jdou na ruku výteční neherci – především Irena Horváthová, která jakoby ani nevnímala přítomnost kamery a do postavy matky vpašovala uvěřitelnou směsici vášně, svéhlavosti a omezenosti člověka, který není schopný přijmout dění kolem sebe. Dětské role v tradici Smradů překypují vyzývavým spratkovstvím. Rozhodně se nesnaží malé „romáky“ lakovat na bílo jako nějaké beránky, ale přidávají do dění pořádnou porci živelnosti a klackovství. Strohá kamera Patrika Hoznauera nic nepřikrášluje, nesnaží se hledat působivé obrazy, ale spíš zachytit „z ruky“ divoké dění na place. Tycova úsporná a civilní režie má v takových momentech společné rysy s přístupem Bohdana Slámy: nedrat se kupředu a nechat mluvit samotné události. Bohužel zůstává jen u podobnosti, přirozené síle Slámových obrazů se El Paso přiblížit nedokáže, na to je místy až příliš schematické.

Zkušení herečtí kozáci přirozenost „naturščyků“ výborně doplňují – od malých roliček (bručounský dobrák Leoš Noha) až po ty hlavní. Především potěší souhra slečinkovsky afektované Lindy Rybové a naopak velmi zemitého Davida Prachaře, i vtipný investigativec-sukničkář Igora Chmely. Chemie zabírá, El Paso po herecké stránce exceluje a nevykazuje žádné nesrovnalosti mezi profíky a amatéry. Za vážnou vadu snímku tak lze považovat právě ty části, kde se snaží komentovat a zobecňovat základní rysy česko-romského soužití. Zatímco rodinné vztahy u Horváthů jsou uvěřitelné, debaty mezi „gádži“ na téma technokracie, xenofobie a lidská práva občas nepříjemně šustí papírem. Víc než v případě Smradů  tu Zdeněk Tyc usiluje o širší přesah, ale výsledek je místy rozpačitý. I proto, že scénář nemá po záživném úvodu a nastolení problémů právě závratnou gradaci a určité situace se opakují – zejména rasistické ústrky od „bílých“ Čechů. Kritické pohlavky diskriminující většině někdy zacházejí zbytečně daleko, až do oblasti karikatury, což mi přijde v jinak uměřeném filmu vysloveně zbytečné. Podobně jako nevyjasněné náznaky „spiknutí mocných“ prostřednictvím slovních narážek a konspiračních záběrů z průmyslových kamer.

Hlavní otázku ale zodpovídá závěr. Čitelná a prostá metafora jízdy omlácenou „dvanáctsettrojkou“ bez motoru klidně mohla zapůsobit jako laciný kýč, jenže díky kvalitní filmařině i hercům se bez vážných nehod spojí dokumentární složka s poselstvím o smíření a přijetí odlišnosti… a všechno do sebe zapadne. Nedá se říct, že by to sem tam v převodovce nezaskřípalo a z výfuku se nevalil čmoud, na to zpracovává El Paso až příliš ožehavé téma. Důležité je, že film navzdory morálním apelům nepůsobí jako hrkavá kára bez motoru.