Nasadit do běžné kinodistribuce film o délce 57 minut (včetně titulků) je přinejmenším podivné. U dokumentárního snímku, který operuje v kontextu politickém, ekonomickém a sportovním se ale člověk zdráhá nahlas lamentovat, protože taková látka úspěšně vyvolává zdání, že je společensky významná a intelektuálně hodnotnější než třeba Alvin a Chipmunkové 2 a Kněžna Libuše. A tudíž si zaslouží maximální pozornost. To je možná pravda. Ale i s vědomím toho by prostě mělo zaznít, že Drnovické catenaccio nemá v regulérních kinech za regulérní vstupné co pohledávat. Jak kvůli své délce, tak kvůli formátu. A samozřejmě i pro svou spornou výpovědní hodnotu.

Podle všech parametrů jde o projekt, kterému by bohatě stačila televizní obrazovka. A řekl bych, že klidně i půlhodinová skulina ve vysílacím čase ČT2. Drnovické catenaccio je totiž i při své skromné stopáži vystýláno vatou. Často se opakuje, točí v kruhu a prázdná místa vyplňuje rádoby atmosférickou hlušinou, která tak úplně nefunguje.

Štáb režiséra Radima Procházky se vrátil do divokých devadesátých let, do doby raného kapitalismu, kdy moravský mocipán Jan Gottwald prosadil do první fotbalové ligy vísku Drnovice. Film seznámí diváka s obřím stadionem, který se tyčí mezi hospodou, kostelem a pár domky, vyzpovídá několik „pamětníků“, k tomu tři filozofující odborníky, kteří vysvětlí, jak fungovaly ekonomické vztahy na přelomu 80. a 90. let, a přihodí archivní omáčku o tom, jak celý ten drnovický zázrak vznikl… a padl. Je to do jisté míry výstižný, leč poměrně strohý náhled na systém ekonomických a zájmových vztahů, kdy se politika a sport bizarně spojily v jedno porevoluční obludárium. Pojmenování jsou přesná, ale jdou asi tak do hloubky jako libovolný publicistický pořad „čétéčka“.

Jediným zásadním odlišením je stylizace. Muži s kamerou se po vzoru klasiky Karla Zemana vypravují do pravěku ekonomické transformace, kde studují stopy tehdejších dinosaurů (Radek John by z jejich metafor měl radost). Nevadilo by, že je jejich expedice „šmucik“ po stránce vizuální. Vadí, že je poměrně banální po stránce obsahové a že v paměti zůstane jen kvůli bonmotům starostky, která si stěžuje, že fotbaloví fandové házeli děti do popelnic. Na dokument za regulérní vstupné je to hrozně málo - minimálně pro ty, kdo kauzy typu LTO a dění okolo Gottvalda, Starky, Chvalovského a spol. už dlouhá léta znají.

Zamrzí to. Protože zkoumat s objektivizujícím odstupem propojení politiky, ekomických nekalostí a sportu, se všemi jeho košťálovinami, by jindy mohla být velmi podnětná a zvrhle veselá činnost.

P.S.: Přilepený kraťas Náš první hospodář na tom nic nezmění – jeho hodnota je totiž možná ještě menší. Filmy, ve kterých se akorát Václav Klaus usmívá, pije a jako budoucí tatíček národa sleduje kombajny, bych do kin fakt nepouštěl.