Ačkoli filmovému světu momentálně vládnou úplně jiné koule, na chvíli nechme Devastatora blbnout na pyramidách a podívejme se, co se houpá mezi nohama mystických anime draků. Shodou okolností i tenhle příběh začíná kdysi dávno, na úsvitu lidských dějin. V těch dobách zlý vojevůdce Piccolo (úderné to jméno pro hlavního padoucha!) chtěl zničit Zemi. Hodní kung-fu mniši mu v tom zabránili, ale Piccolo (uch, zase jsem si cvrknul strachy) se po několika tisíciletích vrací a hledá magické „dračí koule“. Proč? No, aby zkusil reparát ze zničení Země.

Zní to „cheesy“, je to „cheesy“. Víc, než si dokážete představit. Ale co byste čekali od hrané adaptace anime seriálu? Tvůrci se námět samozřejmě snaží trochu polidštit, a tak hlavní hrdina Goku ze začátku řeší i běžné problémy americké omladiny (jak se dostat na párty přes tlupu šikanujících spolužáků a pod.). Zhruba po půlhodině se však film definitivně přehoupne do neředěné kung-fu fantasy, která vyvrcholí setkáním s digitálním drakem a soubojem s padoušským Piccolem (buahááá!), jehož nasáklost vesmírným Zlem poznáte podle toho, že má hlavu ze zelené gumy (něco jak upíři z Buffy).

A teď přijde nečekaný zvrat – ono to není až tak hrozné, jak to zní. Přinejmenším z filmu vycítíte jistý potenciál. Hrdina je sympaťák, triky nejsou zas-až-tak špatné a ani kung-fu soubojům nechybí jistá údernost (samozřejmě nikdo netvrdí, že to všechno vypadá jak od ILM a Yuena Woo-pinga). Má to docela tempo a tu a tam se vyskytne ucházející vtípek. Jen budete mít pocit, že někdo vzal ten původní guilty pleasure film a udělal divný sestřih, který nedává moc smysl a zabíjí jinak sympatickou a kompaktní mimóznost příběhu.

Kupodivu největší slabinou filmu je Chow Yun-Fat. Nevěřil bych, že něco takového jednou napíšu, ale nemůžu před tím zavírat oči. Jeho sklony k trapnému přehrávání, které musel krotit už John Woo (vzpomeňte třeba na Zloděje), jsou zde puštěny ze řetězu a vůbec to není dobře. Už po několika replikách mu budete chtít dát pár facek a zařvat na něj, aby se vzpamatoval a dělal něco se svou kariérou. Jeho ksichtění a skotačení mrzí o to víc, že namísto tohohle polotovaru mohl hrát v Krvavém pobřeží (umím si ho představit v roli zlého generála – ta temnější poloha mu v Kletbě zlatého květu náramně slušela). Vidět jednoho ze svých nejoblíbenějších herců kazit film, který sám osobě není žádné terno... to prostě bolí.

Původní seriál neznám a nedokážu posoudit, jak moc jej James Wong zprznil (a je mi to upřímně jedno), ale od hrané adaptace něčeho, co je jen o malinkatý stupínek výš než Pokémoni, těžko čekat dechberoucí kvalitu a výrazný zásah do komerčního řebříčku. Jak už jsem ale napsal výše, Dragonball není až taková hrůza. Je to... snesitelná hrůza. Kdybych tuhle taškařici zhlédl s drahou multiplexovou vstupenkou v kapse, asi bych neměl nejlepší náladu, ale jako alternativa k Ordinaci v Růžové zahradě může tahle neškodná ptákovina dokonce zpříjemnit nudný večer po náročném dni.

Pravda, na faktu, že filmy podle anime stojí na okraji zájmu, nic nezmění. Pokud se to nepovedlo zlomit Speed Racerovi, Dragonballu už vůbec ne (spíš naopak). A... Manoji? Jak je, kámo? Nervózní? Já bych byl. A hodně.