Patří k lidské přirozenosti, že člověk nechce vypadat jako debil. Dokonce chce, pokud možno, být co nejvíc k světu. Je to potřeba možná povrchní, ale zvlášť v éře Facebooku zcela nezpochybnitelná a všudypřítomná. Orson Welles (ano, děti, Občan Kane) s nějakým fintěním zjevně problém neměl. Kývl totiž na roli oteklého detektiva Hanka Quinlana, který v Doteku zla zosobňuje všechnu zkaženost světa. Nemorální, chlastem nasáklý, důkazy falšující, vraždy zosnující a na ženy lačně civící hora sádla patří k těm nejodpornějším bytostem, jež se kdy objevily na plátně. A to počítám i různé hovnodémony, slimejše a sloní muže.

Jakmile se Hank vybarví, je bez ustání zabírán z podhledu, tak aby jeho trojitá brada, brunátný výraz a břuch lezoucí z košile působil zrůdně majestátným dojmem. Řeklo by se, že režisér byl vůči Wellesovi až nemístně bezohledný… kdyby režisérem nebyl Orson Welles samotný a neužíval si tedy svoje rozložité záporáctví až do posledního vzdechu.

Dotek zla, vrcholný režijní příspěvek Orsona Wellese do noirové série, je nejčastěji spojován s víc jak tříminutovým záběrem ze svého úvodu, v němž od nastražené bomby přeletíme k Vargasovi (nezvykle nacastovaný kníratý Charlton Heston), který se prochází s manželkou po ulici. Jenže pak – BUM – výbuch bomby uvrhne manželský pár do další z kinematografických nočních můr, v níž se ctihodný polda stává poldou bezmocným, hodná manželka manželkou zfetovanou a bezskrupulózní lotrové lotry nezastavitelnými. Mnohokrát se tuhle exhibici pokoušeli jiní napodobit nebo dokonce překonat, vzniklo mnoho variací a poct (mezi ty smysluplnější určitě patří úvod Altmanova Hráče, mezi samoúčelně efektní pak třeba úvod Andersonových Hříšných nocí), ale asi žádné se nepodařilo tak samozřejmě vtáhnout do scény a odpálit děj.

Standardní thrillerový půdorys v Doteku zla obnáší poměrně dlouhé ticho před bouří, několik velmi cynických momentů, v nichž se Vargas míjí se svou manželkou, a samozřejmě velmi efektní finále, z něhož si už vypůjčily desítky jiných filmů. Film napíná s každou minutou víc a víc, jako struna, kterou mechanikou do zemdlení navíjíte o další a další milimetry a ona praskne až v úplně nejzazší moment. Dotek zla je tak úctyhodným příkladem snímku, kdy ani formální kudrlinky a zjevné hledání výtvarnosti i v docela obyčejných věcech (viz závěrečné Vargasovo špehování – ne nadarmo je film pravidelně popisován přívlastkem „barokní“) nezpomaluje motor příběhu. Taková vyváženost je dnes ještě vzácnější než před těmi padesáti lety.