Dotek Medusy se předpokládám nikdy neprohrabal do žebříčků nejlepších, nejstrašidelnějších nebo nejatmosféričtějších filmů. Nelze to považovat za chybu. Kdyby se s prototypem mysteriózního kinematografického počinu šermovalo v anglosaském světě při každé příležitosti, vytratila by se z něj dost možná velká část jeho znepokojivosti. Těžko si představit větší šlamastiku – Dotek Medusy v sobě totiž nosí doslova esenci znepokojivé paranoii, která zevnitř rozežírá lidský rozum. Snaha naslouchat neustále exaktním myšlenkám našeho racia je Dotekem Medusy neodolatelně válcována. Tak trochu paradoxně tomu napomáhá umírněná režie Jack Golda, v jehož filmografii televizní pokusy naprosto dominují nad prací pro stříbrné plátno, přičemž ty slavné by se daly doopravdy spočítat na vztyčených prstech jedné ruky, která právě ukazuje mezinárodní srozumitelné gesto pro „Fuck off“.

Tím že se formální preciznost okamžitě nezařezává do diváckých svalů, však sálá z Doteku Medusy úchvatné paranoidní mrazení, pod jehož vlivem se v nadpřirozenou sílu člověčí mysli věří snáz než v to, že Elvis Presley opravdu umřel. Díky pomalejšímu vyprávěcímu přístupu a úspornější filmařské řeči (Gold není Hitchcock nebo Donner) se paradokumentárním záběrům paranormálních jevů daří mohutně nahlodávat vědomí. Totéž platí i o sérii ledových flashbacků.

Strach z apokalypsy i temných zákoutí mysli se dědí z generaci na generaci už od dob Adama a Evy. Jelikož jsme se obav ze sil, které přesahují naši vnímavost, nezbavili ani v přetechnizované éře, a protože jsme stejně nezapomenuli děsivost vizí bezvládného (leč stále mocného) těla, jež dokáže bortit kostely a srážet letadla, může nás ručička tomografu pořád děsit víc než sto dvanáct promakaných lekaček. A celý Dotek Medusy s ní.