Uznávám, že v letošní konkurenci vánočních filmů může norský povídkový film Domů na Vánoce vyhlížet elegantně, zejména pro ty, co nemají rádi křupavé americké rohlíčky posypané sentimentální vanilkou. Jedná se totiž o snímek v jádru drsný, spletený kolem témat jako je samota, ztracené iluze, smutek a zoufalství. Díky tomu i závěrečná „polární záře nad Betlémem“ vyprovázená tesklivým šlágrem může v duši zanechat takový ten přívětivě sladký pocit, že Vánoce jsou skutečným časem naděje a snění o dobách, kdy se vše zlé v dobré obrátí.

To všechno norskému snímku rád přičtu k dobru. Bohužel, kříž s ním začíná ve chvíli, kdy ho srovnáte s některými předchozími díly režiséra Benta Hamera, které vynikaly málomluvností, brilantní zkratkou a vybraným obrazovým sarkasmem. Oproti sevřeným a svérázným filmům jako Povídky z kuchyně či O´Horten Norova novinka nenabízí nic víc než celkem banální severské rodinné drama, ve kterém se hodně mluví a na režisérovy poměry i hodně děje, ale schází tu rafinovanost, tajemství a kouzlo nevyřčeného (ona tolik cenná esence severské kinematografie).

Početné postavy se plácají ve svých štědrovečerních dilematech, jsou zrazovány, ztrácí se, bloudí, zoufají si, ale než chytnete jakousi náladu a základní emoci, Hamer už přeskakuje do jiné linie příběhu a Domů na Vánoce ztrácí tah, jednotu a svéráznou sevřenost, která byla u předchozích filmařových počinů tak vzácná. Zůstávají tu tak malá cukrátka v podobě Hamerových dvorních herců, kteří prostě „umí“, a také těch několik míst, kde se prosazuje režisérova vzácná schopnost sdělovat velká citová hnutí beze slov, jen ironickým náznakem a úsporným opisem.

Budiž řečeno, že oněch svátečních chvilek čirého filmového jazyka ke konci přeci jen přibývá a odměnou tak je divákovi příjemný pocit z jinak dost problematického filmu. Jenže opět je tu hořká pachuť chtěnosti: novodobá „multikulti“ verze legendy o Josefovi a Marii, která celý film pointuje, balancuje tak akorát na hraně nevkusné agitky. Celkově drsný tón filmu ji sice vyváží na tu správnou stranu, ale opět se vnucuje nepříjemný pocit, že s tímhle lavírováním Bent Hamer dříve problém rozhodně neměl.