Po obřím hitu Nedotknutelní a vlažnější, ale stále kvalitní Sambě jsou scenáristi a režiséři Olivier Nakache a Eric Toledano právem považováni za jedny z nejzajímavějších francouzských tvůrců. Tentokrát se pustili do žánru výrazně spojeného se zemí sýrů a neholených žen, a to konverzační komedie. Prostředí svatebních příprav je navíc dostatečně neokoukané a skýtající dostatek potenciálu pro gagy, takže proč ne? Výsledek je uspokojující, avšak rozhodně ne ohromující.

V centru dění je stárnoucí organizátor svateb v podání výborného Jean-Pierra Bacriho. S výkonem ceněného herce a občasného scenáristy stojí a padá celý snímek, jelikož právě on spojuje haldu bizarních postaviček motajících se v zákulisí svatebních příprav. Ty sice mají potenciál, ovšem žádná vedle Bacriho nemá dostatek prostoru k tomu, aby svou linku rozehrála víc než na úroveň komparzu. Svatební shon je však vykreslen trefně a každý, kdo někdy s touto filmově docela neprozkoumanou sférou přišel do kontaktu, bude Bacriho zděšení z konstantních průšvihů chápat.

Pohybujeme se tedy na úrovni standardní konverzační komedie, v níž jakoby náhodou probleskne i pár situačních či satirických gagů, ovšem o sociálním (či jakémkoli jiném) přesahu na způsob Nedotknutelných nemůže být řeč. Nakousnutých motivů je přitom hodně, málokterý z nich však (stejně jako v případě postav) dostane adekvátní rozsah, a tak zůstává prázdno z nedokončenosti. Výborné scény se střídají s jakousi parodií klasické romantické komedie, u níž si divák nebude jistý, jestli se jedná o podvratnou parodii, či scenáristickou bezradnost pomáhající si klasickými šablonami.

Nakache a Toledano si audiovizuální stránku nejen umějí pohlídat, ale v tomto případě i výrazně ozvláštnit skvělou hudbou od Avishaie Cohena. Izraelský jazzový skladatel má prsty v nejzábavnějších scénách filmu, jelikož jeho dynamický podkres udává tempo jinak často bezkrevným scénám. Ty jsou za sebou řazeny bez hlubšího propojení jen tak, aby daly prostor všem postavám a motivům a opakovaně ukazovaly humornou náročnost zákulisí uspořádání svatby. Což je pěkné, ale kdovíjak hlubokých vhledů do tématu či břitkých vtipů se přesto nedočkáte.

Údajně Nakache a Toledano vstoupili do projektu právě díky Bacrimu, dostatečně výrazné a zajímavé postavě pro natočení filmu. Tento postup lze pochopit, projekt bohužel nenechal nikoho dalšího vyniknout a samotný Bacri tak dává akorát vzpomenout na podobně konstantně vyděšeného Louise de Funèse v jeho mnoha one-man show. To je však dnes už po čertech málo na jakkoli významné dílo.