Těsně předtím než se Gus van Sant rozhodl pošpinit si kariéru a remakovat opus magnum Alfreda Hitchcocka (ano, je to Psycho), vyšvihl se na nejvyšší kinematografické posty zfilmováním jednoho z nejchytřeji napsaných scénářů o střetu dvou generací. Příjemným paradoxem toho všeho je fakt, že Matt Damon a Ben Affleck – autoři scénáře – byli v roce 1997 teprve někde na půli cesty k tomu věku, kde se o popisované životní zkušenosti mohli skutečně opřít. Přesto – dialogy pro Robina Williamse hýří stoprocentními moudry a v konfrontaci s Damonovým frackovstvím dokonce tisíciprocentními. Dá se říci, že celý film není ani o ničem jiném, než jak si tihle dva povídají a zatraceně to mezi nimi jiskří. Ano, je tu i osudová láska, silná kamarádská pouta či věčný problém „nespolečenského génia“, který se v různých variacích točí v oscarových kruzích stále dokola; veškerá podstata Willa Huntinga ale tkví v rozhovoru.

V rozhovoru, který vedou dva výjimeční lidé, které k sobě vnitřně nic netáhne a přesto právě to nitro potřebují potřebují popsat slovy. Jenže vztahová a obecně lidská deskriptiva je přespříliš vzdálená logickým (počítačovým) posunům, které mají řád a dají se pochopit. Tím vzdálenější, čím více právě jim rozumíte. Právě proto je ta cesta k nalezení společné řeči mezi dvěma „postiženými“ tolik trnitá a spletitá. Konfrontace přináší rivalitu a neschopnost naslouchat, vrozený odpor mluvit o věcech, které „stejně nikdo nepochopí“, pak přináší jen další nepochopení.

Gus van Sant je vypravěčem, který všechny tyhle skutečnosti a paradoxy dokáže zužitkovat a v poutavém filmovém obalu z nich vyždímat jak litry mladické nerozvážnosti, tak podchytit pravou podstatu génia. Ten to – samozřejmě - neměl a nikdy nebude mít lehké. O tom ale tyhle filmy jsou, i když zrovna tenhle jeden jediný není z cukrkandlu a úplně odtržený od reality. Damon ve svém prvním životním výkonu prokazuje, že i charakterní herectví bez samoúčelných zvláštností (Crowe a jeho vize v Čisté duši) může diváka oslovit, vezme-li se za správný konec. A vážně – uvědomíte-li si, jak málo se v tomhle filmu navenk stane a přitom trvá dvě hodiny – asi ten konec byl vážně správný do posledního puntíku. Jedno z nejpoutavějších dramat devadesátých let.