K málokterému filmu mám tak osobní vztah jako k Desperadu. Běží-li v televizi, nevynechám, pořádáme-li filmovou párty, nadhazuji akčního Banderase do éteru jako prvního v řadě. Rodriguez nezamilovaný do modrého plátna, s mrňavým rozpočtem a chtíčem natočit za něj co největší biják, je mi mnohem sympatičtější než dnešní Rodriguez snažící se ukojit filmové touhy svých ratolestí a sázející mezi zmatené diváky Lávovku se Žraločákem. Tenkrát mu to zkrátka šlapalo – a Desperado z dnešního pohledu překvapuje svou nadměrnou režijní vyspělostí, kterou jsem u Rodrigueze už nikdy potom nezaznamenal. Tahle oldschoolová stylová řežba má všechno, co by mít měla a navíc spoustu dalších malých překvapení, které jsou už jen takovým bonbónkem po dobře vykonané práci (ano, mám na mysli třeba Tarantinův bránicový dloubák s hospodskou sázkou).

Nervózně roztěkaný Banderas, který nechce zabíjet, ale musí, se v nesnesitelném horku bezejmenné mexické díry stylizuje do nekompromisního kazatele spravedlnosti, jež má za úkol vyčistit svět od špíny a naučit jednoho malého kluka na kytaru. Jak prosté, jak elegantní, jak funkční. V jednoduchosti je krása, v Banderasovi tuna charismatu, ve scénáři švih a styl. Přidejte svůdně nevinnou Salmu Hayek, Dannyho Treja coby elegantního vrhače nožů, spoustu perfektní muziky a nejlepší barovou přestřelku v historii kinematografie – nemůžete sáhnout vedle. Zamačkávám hořkou slzu při vzpomínce na Tenkrát v Mexiku; Co se to sakra stalo? Rodriguez jako by ztratil soudnost, nápaditost a lehkou režijní ruku, kterou dosud ve vyprávění o Mariachim vládnul a zmršil, co se dalo. Podivná zápletka, dvacet hlavních postav, armáda… wtf? No nic, dost zoufalého sténání: Teď si připomínáme Desperado, které bezpochyby napsalo kus filmové historie a z mého pohledu si V.I.M. titul zaslouží jako máloco. Hobluj, Antonio!