Máme tu nový remake anime a nový trapas. Death Note má na IMDb skóre pod 5/10, takže si nemá cenu nechávat nakonec, že nedopadl. Rád bych ale hned ze začátku podotknul, že i když se v recenzi budu hodně zaobírat rozdíly mezi anime a touhle novinkou od Netflixu, tak ne proto, že jmenované rozdíly jsou chyby z principu, protože jde o rozdíly. Ve skutečnosti považuju americký Death Note za zásadně lepší než japonské hrané filmy, které jen bezkrevně kopírují políčko po políčku z mangy a scénu za scénou ze seriálu. Není teda problém, že některé věci jsou v US verzi jinak, přesto je nejjednodušší poukázat na nefunkčnost něčeho v kontrastu s případem, kdy to funguje. Jiný smysl moje srovnávání nemá.

Death Note: FOTOGALERIE

Pro ty, ke kterým se tahle kultovka ještě nedostala (měsíc zpátky jsem to byl i já, takže žádný stres), jde o dekádu staré anime o klukovi Lightovi, co našel sešit jednoho z japonských bohů smrti, do něhož když napíše jméno člověka (a ví, jak vypadá), daná osoba zemře. Light se rozhodne, že místo aby se mstil svým nepřátelům, jak dělali všichni dosavadní nálezci sešitu, začne popravovat nepotrestané zločince z celého světa a nakonec stane coby vyvolený v čele nového řádu. Jo a ten bůh smrti (zde s hlasem Williema Dafoea, což dává dokonalý smysl) mu je neustále v patách jako tichý společník.

Potěcha z původního anime spočívá krom tradičního neodolatelného japonského in your face filozofování ještě v obrovské procedurální fetiši. Light je génius a proti němu stojí tajemný L – rovněž génius. A navzájem se přečůrávají a využívají pečlivě připomínaná pravidla sešitu k tomu, aby odhalili svoje identity a zlikvidovali se. Někde v půlce seriálu se sice komplexní plány a jejich vyvracení přehoupnou až k nesnesitelnosti, ale prvních cca 17 dílů nabízí vskutku geniální podívanou.

Americký film rozhodně žádná procedurální fetiš není. Light tu není génius, ale celkem obyčejný kluk, který začne okamžitě dělat právě ty chyby, jimž by se jeho japonský předobraz vysmál. Toho například ani ve chvíli, kdy si ještě nebyl pravostí sešitu jistý, nenapadlo napsat jméno někoho, koho zná, protože by tím na sebe upoutal pozornost – kdežto zde Light bez váhání jako první odklízí právě sígra ze své školy.

Potom americký Light udělá něco, co by jeho japonskému kolegovi přišlo jako mizerný vtip – vykecá tajemství první sukni, co o něj zavadí pohledem, a společně rozjíždějí vražednou jízdu, kdy vepisují nová jména prakticky během sexu, protože to je vzrušující.

Zde začíná buď zásadní nepochopení, nebo záměrné popředí toho, o čem byl seriál. V něm je Light prezentován jako oblíbený, inteligentní hoch se spoustou přátel a spoustou holek doufajících, že jim začne věnovat pozornost, zatímco on se o nic z toho nezajímá. Tady má být Nat Wolff jakýsi loser, nerd – trochu chytrý, zjevně na pokraji svého kolektivu. V originálu je ústřední antihrdina navenek prakticky dokonalý mladý muž, který by mohl být, čím chce, takže zpočátku jen těžko chápeme, proč se rozhodne masově vraždit a přebudovat systém, v němž se pohybuje tak bez problému. V americké verzi se Wolf zkrátka mstí společnosti za to, že ho nepřijímá, a že nebyla potrestána vražda jeho matky. Cítíte taky, jak tu to klišé smrdí? 

Vezmu si tu na pomoc Slavoje Žižeka, toho pána z memů na Facebooku. Ten jednou porovnával Hitchcockovo Psycho a Van Santův neslavný remake z roku 1998. Upozornil na nesmyslnost toho, že v Van Santově verzi Norman nejenže sleduje dírou ve zdi krásku ve sprše, ale navíc se viditelně ukájí a dochází vyvrcholení – Žižek podotýká, že pokud Bates dokáže sám sebe uspokojit při sledování nahé ženy, nemá důvod propadnout svému alter egu a zavraždit ji. Její vražda je přímý následek toho, že se Bates nedokáže uspokojit jinak.

Tuhle odbočku jsem udělal proto, že v japonské verzi je Light chladný, neschopný citu a prakticky asexuální. Přestože se do něj zamiluje hned několik žen, on jich všech pouze zneužije ke svým cílům (aniž by s nimi fyzicky něco měl). Když v jeho bytě nainstalují kamery, on si pořídí pornočasopisy a prohlíží si je, aby vypadal nenápadně, protože se takové chování od kluka jeho věku čeká – z kontextu vyplývá, že to ale není zvyklý dělat. A mnohokrát předstírá srdečné přátelství, aniž by ho kdykoliv myslel upřímně. Jinými slovy nejpřímější vysvětlení Lightova nelidského domáhání se nového světového řádu je jeho neschopnost navázat vztahy (přátelské i sexuální) a tedy řád na osobní rovině. V americké verzi Light žádné takové problémy nemá. Svět o něj nemá takový zájem, jaký by chtěl. To má být jako vše? 

V americké verzi je Light obyčejný kluk cítící obyčejné emoce. Asi ho to má udělat lidštějším a bližším divákům, ale problém je, že pak nedává smysl, že se stane jedním z nejbrutálnějších vrahů. Sice zdaleka ne tak brutálním a chladnokrevným jako v japonské verzi, přesto jako postava schopná odpravit tolik lidí, ale zároveň se dětinsky bavit se svou holkou, tu Light zkrátka nedává smysl.

Přehrajte si trailer Je Death Note úplné fiasko? Neřekl bych. Jeho expresivní stylizace je celkem svěží. Bavil mě hysterický Wolf, který by s lepším scénářem dotáhl svou postavu o kus dál. Moc mě nechytl Keith Stanfield coby L, protože jen imituje anime, aniž by jeho postava působila životně. Margaret Qualley vůbec nehodnotím, scénář se ani nesnažil, aby dávala nějaký smysl.

Americký Death Note ztroskotává, pokud by u něj chtěl divák cítit to samé co u originálu. Tady to není chytré ani promyšlené, tady se prostě jede kupředu a skáče mezi neony. Ve vztahu k předloze to je stejně mimo jako epizoda Glee ve vztahu ke klasickým muzikálům – mišmaš oproštěný od jádra, který variuje něco, čemu úplně nerozumí, nebo tomu rozumět nechce. Mrzí mě, že se nepodařilo najít vlastní cestu, zdá se, že se tvůrci snažili. Asi by mi nevadil Death Note coby teen drama, kdyby tak dával smysl.