Pokud si s někým letos ďábel ošklivě zahrál, byl to M. Night Shyamalan. Ještě před pár lety šlo o milovaného a adorovaného tvůrce, jehož Šestý smysl a Vyvolený byly filmy, u kterých se diváci příjemně báli a rádi za to zaplatili. Pak to šlo ale s tímhle režisérem z kopce a letošní Poslední vládce větru byla poslední kapka. M. Night Shyamalan se okamžitě dostal na hitlist všech fanoušků seriálu a naštvaní byli i diváci, kteří původní předlohu neznali. Byl to zkrátka brutálně špatný film. Shyamalan si teď chce napravit reputaci jako producent a autor námětu malého hororu Ďábel.

A bohužel pohořel. Výsledek není sice tak špatný jako v případě Posledního vládce větru nebo dementního Stalo se, ale i tak jde o film, který se stěží vyškrábe do průměru. A přitom to nemuselo být zdaleka tak zlé. Příběh o partě lidí, kteří uvíznou ve výtahu, začnou tam brutálně umírat a veškeré pokusy o jejich záchranu končí tragicky, mohl být napínavou jednohubkou. Problém je v tom, že Shyamalan a jeho tým víceméně vyzradili pointu už v názvu. Proč by se měl člověk zajímat o charaktery a pátrat, kdo z nich může být vrah? Proč by se měl zabývat podivnými událostmi, jež brání záchranářům v jejich práci? A proč by měl člověk vůbec přemýšlet o čemkoliv, když se jednoduše odnikud vytáhne Ďábel se svým idiotským poselstvím a pointou postavenou na hlavu, aby všechno vyřešil?

Kdyby se s Ďáblem jako takovým zacházelo jako s metaforickou postavou a kdyby dostal člověk od tvůrců možnost sledovat falešné stopy, pátrat spolu s hrdiny nebo vůbec přemýšlet, mohlo by to být fajn. Takhle se ale hodinu čeká na to, až se objeví Ďábel, jenž nakonec stejně nikoho nepřekvapí. Je to stejné, jako kdyby někdo pojmenoval film Pepa Knedlíček: Zabiják muzikálových hvězd a děj by byl o tom, jak policie pátrá po vrahovi zpěváků a zpěvaček, přičemž by jedním ze členů týmu detektivů byl nadstrážmistr Josef Knedlíček. Jak sakra mohlo Shyamalana a režiséry Dowdleovi napadnout, že tohle bude fungovat? I těch necelých osmdesát minut je sakra moc na to, aby člověk předstíral, že se baví, když od začátku ví, jak to celé skončí. a jen čeká na překvapivou pointu, která je nakonec víc pitomá než překvapivá.

Na druhou stranu je nutné tomuhle scénáristickému průšvihu pár kvalit přiznat. John Eric Dowdle a jeho brat Drew ukázali v Karanténě, že pár hororů už nejspíš viděli a základní věci, jako je třeba načasování lekaček, znají. Ďábel je sice hovadina, díky krátké stopáži (i když krátká stopáž je v tomhle případě zatraceně relativní pojem) se však najde místo na pár sice okoukaných, ale stoprocentně funkčních momentů, u nichž sebou člověk trhne. Samozřejmě jde většinou o to, že bez varování někdo nebo něco někam spadne hlasitě dopadne, případně že něco začne hrozně moc vrzat, na druhou stranu funguje to, tak proč ne. Dowdleové rozhodně co se řemesla týče odvedli mnohem lepší práci než například Samuel Bayer u Noční můry v Elm Street. Vědí, jak se žánrem pracovat, a pokud někdy dostanou do ruky scénář, který bude mít alespoň trošku hlavu a patu, mohli by natočit i celkem solidní horor. Tentokrát bohužel stál Shyamalan proti nim.

Dobrou práci také odvedl kameraman Tak Fujimoto, jehož průjezdy skrz výtahové šachty nebo okolo střech mrakodrapů mají svoje kouzlo a spolu s hodně povedenou hudbou Fernanda Velázqueze, jenž jde ve stopách dvorního skladatele Alfreda Hitchcocka Bernarda Hermanna, dodává Ďáblovi občas i nějakou tu atmosféru. Je to prostě škoda, že dva celkem šikovní režiséři, které kryjí dobrý kameraman a skladatel, musí vložit svůj talent do filmu, jehož zápletka je děravější než padouši v kriminálkách s Drsným Harrym.

Ďábel není vyloženě průšvih, bohužel je to horší. Je to film, jenž mohl být zábavný, atmosférický a vůbec povedený, ale všechny klady zůstávají ve stínu jednoho obrovského záporu. Prostě to není napínavé a zároveň je to tak strašně hloupé, až se chce člověku skoro brečet. Shyamalanovi bych rád pro příště popřál víc štěstí, nejsem si však jistý, jestli mně nějaké jeho příště vůbec ještě zajímá.