Bohdan Sláma má jiný světonázor. Oslavuje odlišné hodnoty než my, co cítíme blaho, když se po plátně IMAXu prohání naštvaní mimozemšťani a je u toho takový rambajs, že popcorn sám od sebe odlítává z kyblíku. Přesto ho uznáváme jako jednu z nejvýraznějších osobností současného českého filmu - jak kvůli tomu, že dokáže provařené herce organicky zasazovat do věrohodných kulis sociální periferie, tak třeba proto, že vždycky pečlivě pulíroval příběh i formální stránku. A jeho předchozí snímky díky tomu nabízely mocnou a tuze dramatickou podívanou.

Haló okolo úspěšného uvedení na prestižním festivalo v Cannes dávalo tušit, že Sláma tentokrát došel ještě o kus dál. Omyl. Čtyři slunce jsou jeho nejslabším dílem, přestože jim po stránce řemeslné či herecké nelze nic vytknout. Jenže jen kvůli tomu tu nejsme, natož pak páně Sláma, jenž pořád točí "od srdíčka" své upřímné filmy o důležitých věcech v životě a jde mu tedy o víc než jen pobavit nebo si odškrtnout čárku za další uvedený film. Na důležitou věc však tentokrát zapomněl - dramatická klenba je u Čtyř sluncí nebezpečně vetchá, nestabilní a film kvůli tomu ztrácí na působivosti. A často i na smysluplnosti.

Děj, navázaný na jednu rozeklanou famílii, tradičně sleduje několik tápajících existencí, jež mají příliš málo peněz, lásky a návykových látek, aby mohly být teď a tady opravdu šťastné. Příběhu chybí silný jednotící prvek, který by děj tlačil kupředu, takže se film pohybuje buď po nedotažených rodinných epizodkách (nevěra, výpověď z práce, zlobící syn a jeho otravná biologická matka apod.), nebo běží podél podivné spirituální linie. Karel Roden v ní hraje jakéhosi pomýleného vesnického mystika, jehož hledání bohužel nemá pointu, smysl a nakonec tak ani důvod, proč ho servírovat publiku.

Přehrajte si trailer Sláma sice zase exceluje v práci s herci, mačká z nich maximum díky fenomenální kameře Diviše Marka, jenž dokáže být tu elegantní, ale hned o pár vteřin později až voyeuristicky přimknutý k tvářím postav. Čtyři slunce ale dusí nedostatky vlastní spíš českým debutům - nejbolestněji pak ve chvíli, kdy rozklížený příběh vyvrcholí vychtěnou a nevěrohodnou katarzí, která je navíc teatrálně přehrocená (dojde na vichr, bouři i smrtelné tragédie).

A ještě je k ní přisazen symbolický a zcela nesmyslný dovětek, po němž by nám asi měla být zem lehká. Spíš je ale po ní zatěžko vzpomínat na Slámův poslední film.