Už je to fakt patnáct let? Ten čas ale letí. Já i Nicolas Cage můžeme jenom vzpomínat, jak zlaté to byly akční časy, kdy v letadle plném doživotních vězňů musel dlouhovlasý svalovec Cameron Poe shánět ampuli s inzulínem, medvídka a propisku, se kterou se dá napsat vzkaz na košili čerstvě uškrceného mukla. Jerry Bruckheimer si prostě po Skále řekl, že udělá z Cage akčního hrdinu, ať to stojí, co to stojí. A za asistence Simona Westa (který k tomu přišel doslova jako slepý k houslím) se povedlo natočit moderní a našlapaný akčňák, který nešetří hláškami a mimořádně černým humorem. V žádném jiném filmu vedle sebe neuvidíte Johna Malkoviche, Vinga Rhamese, Johna Cusacka, Stevea Buscemiho a Cage, aniž by to byla regulérní parodie nebo silvestrovská estrádní talkshow.

Con Air má něco z obojího - jsou v něm scény, které se očividně nechtějí brát vážně ani omylem (viz plachtící Corvetta nebo většina Malkovichových one-linerů) a dialogy tu zabírají víc místa než přestřelky, aniž by tím ovšem trpělo tempo. Každý z vězňů je tu totiž osobnost, což dělá z paluby letadla mimořádně roztomilé pískoviště, na kterém místo báboviček probíhá duševní souboj v páce mezi výstavními egomaniaky. Představte si odvrácenou stranu Expendables - tým superzáporáků - a jste doma.

Postavit proti nim dneska Cage by bylo k smíchu, jenže tehdy to byl chlápek napumpovaný adrenalinem a proteinovými koktejly, kterému jste věřili příslušnost ke speciálním jednotkám i zocelení basou. Proměna ze zbrklého chemika Stanleyho Goodspeeda vyšla na jedničku a Cage držel krok i v závěru, kdy se film točí jako zběsilá káča a dokazuje, že i na konci devadesátek jste mohli natočit akční blockbuster a totálně se při tom vykašlat na pravidla. Bruckheimer to tenkrát uměl... vycházelo mu, na co sáhnul, nebál se riskovat co se týče obsazení i volby tématu. Con Air je právě takovou bezhlavou radostí, ozdobenou parádním soundtrackem, zlatavým lookem, a když už si myslíte, že Las Vegas v troskách (ty budovy chtěli stejně zdemolovat, tak toho Jerry využil), je to nejlepší, co předvede, následuje desetiminutové blbnutí na jedoucím hasícím voze. Tenhle film ne a ne skončit, a to je dobře, protože po téhle šmakuládě zůstane jen poctivě a spokojeně vylízaný talíř.

Je snadné Con Air odepsat jako produkt doby utržené ze řetězu, jako blbinu, která měla svůj čas a svoje místo. Jenže právě ze spontánních talentových kolizí pak vznikají pecky, které se pak někdo horko těžko snaží napodobit. V případě Con Airu se nikdo nepřiblížil ani na dostřel. A to je jeden z důvodů, proč vám tenhle film roztáhne obličej do spokojeného úsměvu kdykoliv na něj pomyslíte. Zkuste to dotáhnout ještě o krok dál a vytáhnout ho z poličky. Je to generátor dobré nálady a svojí Zlatou malinu za "totální pohrdání lidskými životy a majetkem" si určitě zaslouží. Těžko bych vymyslel lepší pochvalu.