Zatímco muži vedli počátkem 20. století své revoluce převážně s puškou v ruce, ženám nezbývalo než sáhnout po ryze ženských prostředcích. Například jistá Gabrielle Chanel obrátila svět naruby jehlou a nití – pozoruhodná osobnost osvobodila delikátní křivky dámských těl od jha korzetů, kázala nesešněrovanou svobodu a elegantní přiměřenost. Její životní příběh přitom obsahuje rysy tolik oblibované různými harlekýnami: prosté děvče, odložené do sirotčince, které dosáhlo světového věhlasu, prošlo fází románků se šlechtici, aby mezi nimi nakonec našlo velkou lásku. Zkrátka podnětů pro životopisné drama více než dost.

Francouzský velkofilm Coco Chanel si bere na mušku přelomové období Gabriellina života na počátku 20. století, těžké působení v druhořadém kabaretu, libertinský vztah s baronem Étiennem Balsanem, pozvolný zrod jejího charakteristického „unisex“ rukopisu a konečně osudové vzplanutí k Arthuru „Boy“ Capelovi, jenž v ní probudil touhu po emancipaci a vlastní tvorbě.

Projekt Anne Fontaine má všechny podstatné rysy milostného melodramatu – jasně narýsovaný milenecký trojúhelník, vedlejší motivy příkrých „stavovských“ rozdílů mezi milenci i dlouhé hovory o citech a emocích opomíjených žen. Bohužel scénář se s atraktivním materiálem popral v kostrbatém duchu červené knihovny. Typická klišé o chudých dívkách a zhýralých boháčích rozvádí do nudně větvených dialogů a jednotvárných epizodek, v nichž se zcela ztrácí vyjasněný autorský záměr. Sledujeme působivou lovestory dle biografie skutečné postavy, nebo drama o zrodu jedné z velkých persón světových dějin? Na první příliš unylých frází, na druhé zase málo psychologické ostrosti.

Mondénnost příběhu a prázdnota promluv se promítá i do celkového pojetí, které se naprosto míjí s tématem. Je mi záhadou, proč příběh o ženě, jejíž životní filozofií byla revolta vůči sešněrovanosti, upjatosti a vězněném ženství, pojala Anne Fontaine v tak okázale manýristickém duchu. Obrazové podání přetéká zbytečnými kudrlinkami a volánky, které se absolutně nepodílejí na stavbě děje či charakteristice hlavní postavy, jen zbytečně sytými barvami dokreslují už tak křečovité melodrama. Vzdušně švenkující kamera za doprovodu klavíru i přepjaté citové výlevy dobarvené strnule neoriginálními kompozicemi utahují kolem filmu smyčku tak těsně, že pro diváka je v něm zcela nedýchatelno, nechce-li přistoupit na účelově zdobný styl vyprávění.

Navíc nažehlená Audrey Tautou přes nesporně roztomilý kukuč nedokáže v charakteru Coco Chanel dostatečně podtrhnout živelné rysy, které by ji vyčlenily z okoukaného schématu o zamilované dívence z chudých poměrů. Její projevy revolty proti snobskému životu zcela postrádají oporu ve formální složce, která sama připomíná afektovanou baronku na odpoledním koktejlu.  Závěr filmu je tak stejně bezradný jako celý jeho průběh – uslzená retrospektiva mechanicky rekapituluje nenápadité výjevy předchozí zápletky a nedovolává se ničeho jiného než vlastní průměrnosti. Obzory filmu Anne Fontaine jsou až dusivě úzké a ověšené lacinými tretkami slov i obrazů.

Z Coco Chanel tak nakonec nevychází vlastně nic – jako milostný příběh ohrané, jako životopisné drama naprosto neobjevné. Zbývá tedy jen nabubřele konzervativní podívaná, která dovede šokovat asi jako hovory o golfových holích na firemním team buildingu. Dokonale středostavovská záležitost; sice kultivovaná, avšak vnitřně vyprázdněná. Což je, přiznejme si, u příběhu o ženě-revolucionářce dosti tristní výsledek.