Čínská čtvrť je jednou z těch velkých hollywoodských klasik, jejichž odkaz je tak silný, že si je kdekdo vybírá mezi nejlepší filmy všech dob. O pozicích v různých anketách se dá polemizovat – ale kupříkladu to, že scénář Čínské čtvrti je i po čtyřiceti letech dáván na akademické půdě za vzor mistrovského díla, je zcela bez diskuze.

Scenárista Robert Towne měl v hlavě trilogii o tom, jak se soukromý očko J. J. Gittes prodírá dusivým prostředím korupce a zločinu v  Los Angeles. Jeho první část (druhá se jmenuje Dva Jakeové, třetí nevznikla) se rozvíjí okolo spekulací s vodou a s pozemky. To ale na začátku tohohle příběhu nemůže nikdo tušit. A nejmíň pak samotný detektiv Gittes, jenž se nechal jednoduše najmout na další fušku, během které má jakési bohaté paničce přinést důkazy o nevěře jejího manžela. Upřímně, není to nic, co by tohohle čmuchala nad věcí, který radši mává cynickými bonmoty než bouchačkou, nějak unavit. Natož rozhodit. Jenže jen co odezní několik úvodních seznamovacích scén (pokud chcete vidět jak se má bryskně charakterizovat hlavní postava, pusťte si je), začne se pátrání a s ním i samotný příběh stáčet nečekaným směrem, jenž páchne opravdovým průšvihem.

Nicholsonovi byla tahle role psána na tělo. A je to na výsledku vidět. Polanski si na Čínské čtvrti odjakživa pochvaloval jak spolupráci s hlavní hvězdou, tak i jeho talent podat sebehorší linku scénáře takovým způsobem, že najednou zní přesně, zvučně a laská po uších výrazně víc než na papíře. Nicholson je v téhle škatulce chytráckého detektiva nenahraditelný, a i když polovinu stopáže chodí po plátně se zafačovaným nosem (znáte jiný film, který by si dovolil takhle odvážně „kompromitovat“ hlavní postavu?), divák musí žrát každou jeho průpovídku. Čínská čtvrť je přitom vlastně tragickým melodramatem, ve kterém je s neohroženým detektivem vytrvale manipulováno a všelijak jinak zametáno, aniž by si to on vůbec stihl uvědomit… alespoň do chvíle, než jedné noci zase navštíví Čínské město.

Polankého snímek okouzluje svým stylem, který pečlivě navazuje na gangsterky třicátých a čtyřicátých let (jednoho z jejich nejslavnějších autorů, Jona Hustona, obsadil Polanski do majestátní role zámožného starouše, který v pozadí tahá za nitky), zároveň ale přináší nové prvky, jež rozhodly o tom, jak si budeme představovat konec 30. let nejen v L. A. Atmosférická hudba Jerryho Goldsmithe a do pískových barev utopené obrazy kameramana Johna A. Alonza nastavily opojný standard, k němuž se celá řada následníků odkazovala, nebo jej rovnou kopírovala.

Je zajímavé číst Polanského pochybnosti o tom, že z Čínské čtvrti nevymáčkl úplně všechno, co z ní šlo v rámci vizualizace dostat. Ale možná právě proto, že se tolik času tráví v interiérech a je v nich tolik přepečlivě vysoustružených dialogů, může tohle retro zároveň lahodit oku, a zároveň zůstat silným a vlastně dost intimním filmem. Je to drama o tom, jak snadno může systém zločinu, korupce a vlivových vazeb vyjebat s dalším jedincem, který si v hlavě nechal ještě nějaké ideály. A tahle výpověď je o to působivější, že oním jedincem je cool detektiv, který si celou dobu myslel, jak má všechno na háku a dokáže tímhle prostředím dravě proplouvat jako štika: S cigárem v koutku, s úšklebkem na tváři a s krásnou Faye Dunaway v posteli.

Jeho bolestivé vystřízlivění utnou „necitlivě“ závěrečné titulky. O to víc času ale budete mít vy na to, aby ve vás rezonovalo....