Postsocialistická slovenská kinematografie zplodila jen 1 (slovem: jeden) opravdu dobrý hraný film. Žádná záhada, je to Záhrada. Její tvůrce Martin Šulík se po dlouhých šesti letech vrací s novým celovečerákem na zdánlivě choulostivé téma. Název mluví za vše. Drama ze života romského chlapce a jeho rozvětvené (a rozvrácené) rodiny se podle traileru bude tvářit jako objektivní pohled na všechny pozitiva i negativa etnika, ale na konci divákovi stejně sdělí něco jako „musíme si/jim pomáhat“. Nic proti, Šulík má právo na názor, byť je dokonale předvídatelný (ale rád se nechám překvapit). Co je ale podstatné, už z krátkých ukázek je cítit jistá ruka zkušeného tvůrce, cit pro filmový vizuál a výborná práce s neherci. Sestřih v podstatě nemá výraznější problém, hladce přejde od atmosférického úvodu až k závěrečné „akční“ montáži. Zůstává tak jen otázka, jestli si film najde i jiné než festivalové a „klubové“ publikum. Momentální nálady v společnosti (zejména té slovenské) vysoké návštěvnost nepřejí.
...je v mnoha ohledech dobrý. Že je režisér šikulka se dá poznat třeba z toho jak skvěle mu tam všichni ti neherci hrají, zápletka se vyřeší tak lakonicky, že není čas spadnout do patosu, což kvituji s povděkem. Má to jen jednu vadu, a to, že už to před pětadvaceti lety natočil o něco lépe Kusturica, jen místo pštrosů tam byli krocani.