Truman Capote byl poslední člověk, od koho byste čekali, že přivede do literatury a oklikou do filmu tvrdost a syrovost. Byl to ale on, kdo výrazně zpopularizoval (ve svých očích založil) non-fiction román. Malý extravagantní homosexuál, miláček různých avantgardních večírků, zkrátka výstřední osůbka, mimo jiné i autor Snídaně u Tiffanyho, totiž stvořil Chladnokrevně, kontroverzní dílo, jež ho natolik vyčerpalo, že další už nikdy nedokončil. Velmi rychle po jeho vydání v šedesátých letech vznikla i neméně působivá adaptace Richarda Brookse, která vyčerpá zase vás. Přesto byste ji měli vidět.

S odstupem a bez emocí sleduje pátrání policie po brutálních vrazích kansaské rodiny, kteří zmizeli s rukama od krve a čtyřiceti dolary v kapse. Zajímavější je ale dějová linie ukazující samotné vrahy, kteří nejprve prchají před zákonem a později čekají na popravu, vrahy s mentalitou zasněných puberťáků, kteří by rádi žili svůj život, ale nějak se jim to vymklo z rukou.

Capote se na dobu nezbytně nutnou přestěhoval do městečka, kde k událostem došlo, a k nelibosti místních obyvatel (jak vyprávějí filmy Capote se skvělým Hoffmanem a Pochybná sláva s rovněž skvělým Tobym Jonesem) tvořil to, co považoval za komplexní obraz události. V dalším plánu pak pronikl do samotné věznice a pokusil se ještě před popravou navázat kontakt s vrahy, aby lépe pochopil jejich motivace, pokud k tak hrůznému a zbytečnému činu vůbec mohly existovat.

Na poměry dnešní non-fiction se sice Capote projevoval příliš autorsky až esejisticky a v několika aspektech záměrně realitu upravil pro potřeby dramatu, i tak ale jeho práce a její filmová verze ve své době šokovaly přímosti a realističností. Především pak až nepříjemným relativizmem, který ve filmu ještě podtrhávají Robert Blake a Scott Wilson v hlavních rolích. Jejich vrahy nejde nenávidět, nejde mít rád, nejde je chápat ani jich racionálně litovat. Jde se jich jenom bát jako rozbitých lidí, což vůbec není hezký pocit.

Vnímání filmového realismu se posunuje ještě rychleji než v případě literatury, v kontextu dnešních sociálních dramat tedy Chladnokrevně nepůsobí zrovna dokumentárně. Zůstává mu ale vnitřní energie, silně negativní a nepříjemná, nutno říct. Jde o příběh dvou lidí, kteří udělali něco hrozného, a tvůrci nám je nedovolí nenávidět ani pochopit. Capoteho předloha nasáklá zaujatým odstupem, Brooksova precizní režie a vynikající herci každopádně vytvořili jeden z nejmrazivějších a nejsilnějších kriminálních příběhů, o kterých byste chtěli, aby byli vycucané z prstu.