Bylo nebylo, v Česku se zrodil rap. Neměl tolik odrůd a podob, ostatně všechno co vzniká, nejdřív opisuje od zavedených vzorů. Formovala se nová éra hudební scény, dneska už označovaná jako „stará škola“. Byla tu dlouho, pak zmizela a přišla škola nová. V obou „studovalo“ či dosud „studuje“ jen pár vyvolených a právě o třech z nich je tu dneska náš příběh. Příběh o tom, že příběhy jsou na nic a všechno je dílem okamžiku.

Dokumentární scéna, kterou je v tuzemských kinech skutečně vidět (a která by si na sebe vydělala), nemá v našich podmínkách lehkou pozici. Skutečně zajímavé projekty končí v šuplíku, protože nedostanou grant z národního fondu a ty, které se do distribuce prokoušou (tj. nějakou tu korunu si urvou a pak si najdou šikovného sponzora), si to odkroutí v mrzkém počtu kopií. Česká RAPublika měla pozici ještě mnohem těžší. Nedotýká se globálních témat, neřeší společenské události (jako např. Český sen). Je vyhraněná stylem i publikem, přestože se vám autoři budou snažit tvrdit něco jiného. Obecně si myslím, že film s názvem Česká RAPublika nenavštíví nikdo z klasického „středního proudu“, aniž by nešlo o nevědomou náhodu spojenou se záměnou tria písmen „rap“ za „rep“.

Režisér Pavel Abrahám jako samozvaný veterán a vyznavač životního stylu zvaného hip-hop se o něm rozhodl cosi sdělit a do rukou se mu vložili pánové Hugo Toxxx, James Cole a Orion jako možná nejvýraznější persóny současné scény (ať už si o tom myslíte cokoliv). „Cosi sdělit“ je zcela na místě, protože film nemá nijak ujasněnou niterní koncepci a je vlastně jen sérií improvizací, vyplývajících z konfrontace světa „kšiltovkářů“ a „normálních lidí“. Uvozovky jsou opět na místě, protože se nedá nikdy prakticky říci, do jaké míry konfrontovaní lidé zůstávají normální a do jaké míry se snaží hrát a culit, protože „budou ve filmu“. Obalující premisa je nicméně jasná – na základě písní vybraných interpretů rozehrát „album“ o několika pasážích, které s danými písněmi volněji či těsněji souvisí a zapojit do nich svět lidí, kteří s hip-hopem nemají (a pravděpodobně ani nechtějí mít) nic společného.

A s takový cílem film naprosto regulérně funguje. Abrahámovi se daří vypíchnout vše podstatné, co ze situací vyplývá a svým svěřencům ani za mák nenadržuje. Pokud někdo z nich něco neustojí či přežene (stává se to často) a schyluje se k rozpačitým sociálním scénářům, můžete si být jisti, že kamera bude u toho a řekne vám všechno podle pravdy. Je k zamyšlení, co z toho má skutečně nějaký význam a co je jen plochou legráckou, která má rozesmát fanoušky svých idolů – opravdu přínosných point či ponaučení je tu pomálu a dají se spočítat na prstech jedné ruky (na druhou stranu, exkurze u profesorky lingvistiky patří k vrcholům celého filmu).

V krátkosti řečeno: Česká RAPublika je jen zábavnou hříčkou, která příliš o ničem nevypovídá. Pokud snad ano, pak je to skutečnost, že „hopeři dostali od všech naloženo“. Sama o sobě však chce být spíš jakousi nevyhraněnou sondou bez příkras a zaujatých názorů, které snímek okamžitě poženou do subkulturních mantinelů, popř. extrémně mimo ně. Ani v jedné pozici film rozhodně není a s trochou nadsázky by se dalo říci, že na něj skutečně může jít každý běžný divák (může, ale nepůjde a otázkou zůstává, jestli je forma a tématizování jednotlivých příspěvků natolik přístupné, aby to všechny bez rozdílu dokázalo bavit stejně), aniž by se bál, že se utopí ve změti stylizovaných videoklipů a gest, kterým neporozumí.

Pánové se culí, pánové chtějí být tvrdí a ustát vše s grácií. Je na první pohled jasné, který jeden z nich to má v hlavě naprosto srovnané a kteří dva jedou „na efekt“ a tenhle film byl viditelně nad jejich síly (Orion) nebo jim sloužil jak prostor pro sérii zmiňovaných legrácek pro fanoušky (Hugo Toxxx). Konfrontace s tuzemskými kulturními esy je krásným kontrastem k tomu, jak tu všechno chodí, jak se to tu vnímá a že když chce jedna strana poslouchat, ta druhá nutně nemusí a asi ani nechce. Téma rapeři a jejich inteligence nechám čistě na vašem posouzení, ostatně cosi z filmu v tomhle směru vyčuhuje a i když to jde proti plánu všech zúčastněných, rozhodně to není kontraproduktivní, ba naopak.

Na RAPublice je vidět, že ji točil mladý člověk a pochopením pro přidruženou audiovizualitu (ale nepřestřeluje). Je na ní vidět i to, že se nechce brát tolik vážně. Řemeslný um a jakási matná vize však byla jenom polovičním krokem k úspěchu. Celek jako takový je z velké části dílem náhody a mohl skončit jako nevýrazný debakl, kde se vlastně vůbec nic neděje a není to ani zajímavé, ani vtipné. Štěstěna však stála na Abrahámově straně a z oné série náhod vzešla nadprůměrně zábavná hodina a půl, která si zaslouží i opakované zhlédnutí. To na české poměry není vůbec špatný verdikt.

P.S. Pokud se těšíte i na ostatní „cápky“ z party hic, asi budete zklamáni. Kromě krátkého výstupu Indyho a velmi krátkého výstupu Wiche a Wladimira 518 jich tu příliš k vidění není. V titulkách je dokonce avizován LA4, kterého jsem nezahlédl ani na vteřinu.