Někdo ji viděl už ve Varech, většina fanoušků opery se dočká až začátkem září. Popravdě, takových zřejmě moc nebude, ale to Olze Sommerové určitě nevadí. Postava Soni Červené, jakkoli pro nás, kulturní barbary, donedávna téměř neznámá, si pozornost určitě zaslouží. Sommerová se svou dcerou, kameramankou Olgou Špátovou, předkládá portrét význačné ženy, jejíž osobní život do značné míry ilustruje dění 20. století. To byl ostatně i účel dokumentu, totiž propojení malé historie jednoho člověka s kontextem světových dějin. Což se bezesporu podařilo.

Vedle archivních záběrů se objeví i materiály natočené v roce 2005, kdy se Sommerová s Červenou už potkaly kvůli natáčení filmu Moje 20. století. Většinu stopáže však zabírají nové scény, natáčené minulý rok, v nichž Červená obchází řadu svých oblíbených míst a vypráví o životě. Ovšem pozor, o žádnou suchopárnou mluvící hlavu se nejedná – Soňa Červená je i ve svých 91 letech aktivní, elegantní s charismatickým projevem a až aristokraticky vycizelovanou dikcí.

Paralely s loňským příběhem Lídy Baarové jsou patrné, obě dámy měly velmi pohnuté osudy. Červená musela emigrovat, nikdy k žádnému místu nepřilnula (až na sklonku života k Praze, jak sama přiznává) a úspěšné kariéře musela obětovat i osobní život. Nikdy nezaložila rodinu a i její partnerský život nelze považovat za jednoznačně šťastný. Ovšem na rozdíl od očividně zahořklé a nešťastné Baarové se Červená s ranami osudu popasovala lépe a dokáže vyjádřit vděk vůči všemu, co ji potkali. I proto tenhle dokument nehýří konflikty a dramatickými okamžiky, spíše ukazuje jednu velmi silnou osobnost, která se dokázala poprat s nástrahami života s nadhledem.

Poklidně a suverénně natočenému portrétu nelze mnoho vytknout. Nesklouzává do patosu a nostalgického vzpomínání na to, jak dřív bylo lépe. Naopak, Červená je velmi inspirativní postavou, která se s druhou světovou válkou, nástupem komunismu, emigrací, životem různě po světě i úspěšným návratem domů popasovala hrdě a se ctí. A když se dozvíte, že ještě po osmdesátce převedla do divadla proces s Miladou Horákovou, nezbývá než uznale pokývat. A já jsem rád, že jsem se díky dokumentu o této fascinující umělkyni dozvěděl víc.